– amatérský přírodovědec, potomek dvou admirálů, princ jablečných měst
Před pár dny jsem četl skvělou, skvělou knihu, která mi, mimo jiné, zformulovala to, co mě zarazilo, když jsem se díval na galaxii v Andromedě.
(1. O pozorování hvězd později.
2. Milovníci SF mi snad prominou, že navzdory Jefremovovi neříkám mlhovina, ale galaxie.
3. Naše galaxie a galaxie v Andromedě se zřejmě srazí, ale má tomu tak být až za 4,5 miliardy let, z čehož plyne, že pořád ještě máte čas vyčistit si předtím zuby.)
Přidávaje na Databázi knih vydavatelské (púvodně jsem napsal vykladatelské!) údaje ke knížkám s Gabrou a Málinkou, které miluju odmalička, vypisuji na svatováclavské výročí něco o Gustavu Roobovi a jeho hraní Pánu Bohu a o všudepřítomnosti Pána Boha. S nečekaným valašským obrázkem.
Motto: „Psaní básní je zírání na papír. Psaním básní, tedy zíráním na papír, dozvíš se o básnictví jen málo. Po čase, ale dlouhém!, snad jen poznáš, kdy ten, kdo diktuje, chce nebo je ochoten ti diktovat. A to je vše. Ale to je dobré k tomu, abys nezíral na papír zbytečně.“ Ivan Wernisch, Doupě latinářů
Nová rubrika, která svým názvem tak trochu láká kočky, je tady na výpisky z knih a občas i nějaké moje postřehy o nich.
