Recenze

Posted on 13th Květen 2012 in Barva času je žlutá

H_aluze

Tomáš Čada, H_aluze

Když jsme se v tradiční rubrice časopisu H_aluze v roce 2009 ptali básníka Petra Hrušky, koho by doporučil k přečtení, napsal: „…taky se mnou zamávalo více básní Miroslava Fišmeistera z Brna, který loni vydal sbírku nazvanou To okno je malé!“ A do závěru svého doporučení připsal jeden autorův verš/báseň: „Bezdětný pohled z mostu.“ Autora jsem do té doby neznal a snad i díky Petru Hruškovi si jej přečetl a posléze, protože nás zaujal, jsme mu v rámci časopisu vydali sbírku Pieter van den Hoogenband. Na Fišmeisterových textech mne fascinuje především vlastní, v každé sbírce se rozvíjející a opětovně se konstruující, svět, který je proniknutelně neproniknutelný a ve kterém se můžeme ztratit stejně jako se najít.

Dopředu se přiznávám, mně se v básních povedlo obojí. Ztratil jsem se ve významech a nedovolím si tvrdit, že Fišmeisterovým veršům rozumím. Povětšinou ani za mák. Z některých mám pocit, že jsou příliš osobní, z jiných zase, že jsou snad až moc rozpustilé. Na druhou stranu jsem se našel v té tryskající imaginaci, která dovoluje, představovat si pod texty všechno, ale také nic. Chápu Petra Štengla, kterého Fišmeisterovy básně, a především průvodní slovo k nim, inspirovaly k jednomu z úvodníků Psího vína, kde mimo jiné píše: „Mizerná poezie je prostě potřeba okecat, její poetická nedostatečnost, prázdno, nesrozumitelnost a plytkost se musejí zahalit tajemným hávem spiklenectví.“ Stále se však domnívám, že ke každému textu se musí přistupovat osobitě, že na čtení poezie není jeden mustr. Možná by se to dalo přirovnat k mým diletantským zkušenostem z hry na piáno. Když budete jazz interpretovat stejně jako klasiku, vyjde vám z toho podivně tvrdý a neposlouchatelný paskvil. Chápu Fišmeisterovu tvorbu jako hru, na kterou mohu buď přistoupit, nebo nehraju. A těch, kteří nebudou hrát, bude jistě dost.

Poslední sbírka Barva času je žlutá pro mne není překvapením. Fišmeister ani o píď neustoupil ze své předchozí poetiky a opět utváří svět plný tvorů a barev, co si žijí svým vlastním životem. Autor se sám prezentuje jako amatérský přírodovědec, proto se nelze té zoologické zahradě divit. ZOO si žije tak trochu surreálně, tak trochu dada. Přesto několik zásadní rozdílů nalezneme. Všechny básně ve sbírce mají totožnou strukturu (až na poslední, báseň/doslov), skládají se ze stručných trojverší, čímž připomínají klasickou japonskou formu haiku. Fišmeister se naštěstí do tvorby nápodoby haiku nepouští. Snad si je vědom toho, že snažit se v českých hájích o haiku je poněkud absurdní. Krom nedostatku tradice, a tedy i jistého smyslu, se člověk píšící či překládající haiku musí potýkat s jazykem. Čeština má k japonštině safra daleko. A tak jsou básně cítit jen po inspiraci touto formou. Autor se nesnaží dodržovat její přesně danou sevřenost a pravidla. Zůstává tedy zhuštěnost výrazu a stručnost.

Právě díky stručnosti jsou Fišmeisterovy texty tentokrát jaksi proniknutelnější a stravitelnější, než je běžné. Lze vysledovat inspiraci četbou, geografií, biologií, lze tušit odkazy, aluze. Ty bylo samozřejmě možné číst i v předchozích sbírkách, ovšem výrazová zhuštěnost textů nerozptyluje čtenáře, nedochází tak k ulpívání na jednotlivých obrazech, jejichž sledování znesnadňovalo uchopení celku. Stručnost však přináší i úskalí, řada textů je jen jakýmsi výsekem skutečnosti, příběhu. Chybí napětí, chybí kontext. Vše je tak nějak naťuknuto, nedořečeno a domýšlet příliš nelze, protože řečeného je opravdu pomálu.

Jako plus vidím i další Fišmeisterův příklon ke stručnosti. Oproti sbírkám Z či Ten stolek je nízký se nemusíme potýkat s monstrprojekty. Stolek měl 234, Z dokonce 280 stran. Barva času je naopak střízlíček a musím říci, že jí to svědčí. Krom praktických vlastností, jednoduše se vejde do kapsy kabátu a příliš ji v něm necítíte, mne při čtení nenapadaly myšlenky, které mě od obou předchozích knih zrazovaly. Komplikovaný svět Miroslava Fišmeistera totiž dokáže poměrně snadno zahltit a i po několikátém čtení jsem se u předchozích knih nemohl zbavit dojmu, že je toho na mne moc, že bych knihám doporučil značnou liposukci. Co se nezměnilo? Již tradičně jsem se pral s tím, jak celou knihu číst. Jestli mám co do činění s více než 50 samostatnými texty, či zda mohu sledovat jednolitou, ale důsledně segmentovanou báseň. A opět jsem nenalezl rozřešení. Což je dobře.

Hravost Fišmeisterových knih je to, proč je čtu rád. Zatím poslední sbírka Miroslava Fišmeistera je sice tradičně čtenářsky nepříliš přívětivá, na druhou stranu se zde setkáváme s Fišmeisterovou poetikou v doposud nejméně náročné podobě. Přísná grafická struktura a stručnost přispívají k jasnějšímu čtenářskému vhledu. Je faktem, že se ve sbírce nesetkáme s výraznějšími místy – všechny texty jsou jaksi podobné – ovšem pro Fišmeisterovy prvočtenáře je Barva času tím nejvhodnějším vstupem do básníkova světa. Po strávení Barvy času se můžete odhodlat třeba k o něco bachratějšímu a především košatějšímu Z.

Publikováno s laskavým svolením autora.

comments: 12 »

12 Responses to “Recenze”

  1. Simona napsal:

    Místopřísežně prohlašuju, že pro mě je Mirkova poezie čtenářsky přívětivá hned od prvního potkání. Ale jinak má recenzent pravdu: já tuhle hru hrát CHCI!
    S.

  2. Henry Psanec napsal:

    Díky, Simono – když jsem napsal svůj první verš, je to ca deset let, taky to byl do té doby nepoznaný druh krásy:

    Pavouk zplozený mořským králem
    tiše látá proděravělé kamení.

  3. elfos napsal:

    Krása, Henry…. Myslím, že pro každého, kdo si to přečte – a nejen tvůj první verš (který je kouzelný)..

  4. Henry Psanec napsal:

    Děkuji!

    Díky počtu tvých teček za větou mám vždy pocit surreálného domina.

  5. Simona napsal:

    Opravdu by mě zajímalo, jestli jsou tvá úžasná slovní a/nebo myšlenková spojení – zde "surreálné domino" – výsledkem úporné duševní práce nebo "jen" produktem pečlivého naslouchání velmi citlivým anténám!

  6. Henry Psanec napsal:

    Simono, stačí moje obvyklá odpověď "Já takhle prostě myslím"?

  7. Simona napsal:

    Ano, stačí, tušila jsem ji :-)

  8. D.n. napsal:

    Porozumět Tvým básním, to je marná snaha. Když jsem na to přišel, řekl jsem si: "AHA".

  9. Henry Psanec napsal:

    To řeklo Prasátko Klokanici!

  10. Petisee napsal:

    úplně to prasátko slyším, jak si chystalo ten správný tón! :))
    recenze je pěkná.

  11. Henry Psanec napsal:

    Doufám, že se v létě uvidíme a že dostaneš výtisk!

    Taky jsem si to Aha! zkoušel, ale moc mi to nejde. Mohl bych to zkusit s pejsky a Tygrem, jenže oni se ho napoprvé báli, a napodruhé už ho kousali do nosu – a ostatně nemám proč jim říci Aha!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Comment

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>