Dnes je to šest let, co mi Ivan Wernisch nabídl tykání. Tak na oslavu článek o jedné knize, která mi přinesla mnohonásobnou radost.
Iwanovi a Marianovi, a Simoně, další milovnici knih
V Klariani jsem si zakoupil za padesát korun knížku Klekání, od manžela růženosvobodovského, Františka Xavera. Že je podepsaná, to jsem věděl. Ale to nebyla zdaleka jediná radost, kterou mi tato knížka přinesla.
Radost začala hned po otevření knížky, kde je medailónek vazače:
Detail telefonního čísla:
Hned na další straně je zas tato radost:
A podívejte na to krásné „motto“!
Jedna knížka, a tolik nádherných věcí!
A je tam i povídka Kocour – a majitelem podivuhodného kocoura Bilba je právě Ivan Wernisch. Ivane, protože máš rád fialky, „zde máš“:
Děkuji ti ze srdce za ta léta přátelství a vůbec všechno. Mám tě moc rád!
Nevěděla jsem, že v knihách mohou být i medailonky vazačů! Žasnu (a rdím se). Krásné výročí, nádherné přátelství, moc krásné celé dnešní povídání.. Děkuji, Henry.
Potěšení je na mé straně! Medailonek vazače jsem také viděl poprvé, ale mám nachystané povídání o jiném vazači, tentokrát s razítkem – a je to slavný vazač!
Denně děkuju Bohu za své přátele.
Kdyby se někdo náhodou vyskytl v Ostravě nebo tam právě aktuálně bydlel, MOC doporučuju výstavu knižních vazeb v Knihovně města Ostravy, u Sýkorova mostu, přízemí, v oddělení pro dospělé.
A kdyby někdo v příštím týdnu zavítal do Cvičkárny-Baťárny (jak Zlínu říká můj věrný kamarád Slávek), pak v Art&Books Gallery (naproti baťovskému mrakodrapu (21. budova, dnes sídlo dvou nepřívětivých institucí) je výstava autorských knih (http://artbooksgallery.cz…-kniha) studentů Fakulty multimediálních komunikací UTB.
Na rozdíl od té první, kde jsou exponáty v prosklených vitrínkách, ty studentské můžete vzít do rukou. Nezkalená haptická slast…
To zní náramně! Nejhezčí vazba, kterou mám doma, bude zřejmě Cuvierova Rozprawa, 1834.
Krása!
Fialky kvetou teď i venku.
Kdysi se mi zdál hororový sen, že celá rodina s kamarády měla být vystřílena, včetně mě, a najednou se v tom snu rozhostil pocit zklidnění a úlevy a štěstí, který zněl:
"My zemřeme, ale fialky dál pokvetou."
Od té doby pro mě mají fialky zvláštní význam naděje.
Děkuji, Viky.
Ano, poprvé jsem je dnes fotil na skalce před domem. – Ten sen je zvláštní, ale myslím to i tak, že díky tomu pocitu zvláštně dobrý. Podivné, což? Dnes jsem na tebe vzpomínal koukaje na chodníku po pareidoiliích.
Jen se odvážím tiše kvíknout: Co je to pareidoilie?