Jitka N. Srbová – Někdo se loudá po psím (recenze)

Posted on 16th Prosinec 2011 in Texty

Jitka N. Srbov�

Recenze vyšla v H_aluzi 17 / 2011 pod názvem

Portrét umělce jako dospělého štěněte


Natašina knížka Někdo se loudá po psím na mne dopadla jako kamenný novofundlanďan. Nikdo mi ji nehodil na hlavu přivázanou mašlí k paletě cihel, vzal jsem si ji z poštovní schránky; ale z knížek posledních roků mi málokterá tolik připomněla Buhla na Nangá Parbatu. Zhuštění světla, jeho nátlak; proměna. Řezání. Kataraktické řezání – zacelujíc jeden otvor, přináší nový, ale právě proto je kataraktické.

Řeknu to hned na začátku, abych se k tomu mohl pořád vracet: axis mundi básnířčina světa je pro mne na straně 71. Láska, úcta, pokora a trhlina: „otvor v realitě // Tudy lze vystrčit palec / a ucítit // Jiný vítr“. Od autorky debutující knížkou v pětatřiceti (nejen ve stínu, ale i ve slunci), dívky, která založila nadnárodní hnutí Toulky s kaktusem, protože ví, že kaktus na okně není jen rostlina, ale způsob života – stejně jako poesie!! – je možno očekávat, že bude mít svůj slovník. Že se nebude hledat – nakolik je možné se nehledat, protože hledání ovšem neustává nikdy – a že ví, kam sáhnout. Sahá bezpečně za – toto není fotošop, který, jsa software, je z podstaty měkký; tady je to natvrdo, tady vás budou trhat. A zase vás ovšem slepí. Budete mít o dva zuby míň, ale budete ovládat novou kata!

Pokud se výkřik v modrém horku mezi froté prádlem (str. 38) rovná Talovu legendárnímu trolejbusovému tahu (a o tom, potomečkové, těžko pochybovat!), pak se tady hraje partie o mistrovství. Řezavě vítězná partie. Stál jsem s tou básní na poli, v jetelovém hájku – mezi výkřikem bažanta a jen tak přistavší helikoptérou – a byla tam, však víte, trhlina. A tudy mne knížka v té dlani jinovětrné, vonící jako topinka potřená vrcholkem Kilimandžára, přenesla právě kamsi za.

Richard Burton, přítel Dylana Thomase, vynikající recitátor a jako Kelt ovšem s poesií v krvi, mluvil o tom, jak se chtěl upít, protože svět je příliš krásný, příliš na to, aby to mohl vydržet. Znovu: poesie je způsob života. Proto Richard Burton trpěl jako básník, ačkoliv, pokud vím, básně nepsal. Svět dopředu posunul (aniž to tušil?). Natašina fialová knížka, ve spojování zdánlivě nesourodých skutečností obratnější než soudce Ti, do toho jde stejně jako horolozec, který ví, co riskuje, stejně jako baletní tanečník, který se musí tancem vyjádřit až na kost, přestože si tím zničí klouby, stejně jako každý skutečný básník – a to, že v tomto povolání (a povolána autorka byla, a stejně tak je povolaná) člověk v podstatě nemá na vybranou, nehraje zde roli.

V této knize se mnoho napíná a klove a tím bystří. V této knize čas je i předbudoucí – například pro vnoučata doslova magicky zatím ukrytá (str. 48). V této knize je blízkost a něha ženy, podaná způsobem, který se málokdy vidí: troufnu si tu něhu nazvat útlou. Málo se vidí, a i kdyby se vídala mnoho, stejně to nebude dost: něha, která je jen pro partnera, kdy se lidé jeden druhému vzájemně otevírají a nechají se přijímat i se všemi svými chybami, je tam odevzdání a současně touha o toho druhého pečovat; jako když se dvojice vodí za ruku: v těch spojených rukou je něco, co mají jen ti dva.

Básníci – i jejich partneři – trpí. Mnoho se ptá: stojí poesie za to všechno? Tato vynikající, půvabná, pečlivě do světa vypravená knížka zde stojí jako jeden z nejlepších nových důkazů, že to za to vždy stálo, stojí, a vždy taky stát bude.

(napsáno v srpnu 2011)

comments: 10 »

10 Responses to “Jitka N. Srbová – Někdo se loudá po psím (recenze)”

  1. elfos napsal:

    Milý Henry, jsi nejen přírodovědec, potomek dvou admirálů, princ jablečných měst, básník, fotograf, Uspávač Maorů a objevitel ježků v pastích na Sloniska.. i psaní recenzí ti jde náramně. Šťastná každá kniha, kterou vytáhneš ze schránky, z krabice, tašky i z police.. odevšade.

  2. elfos napsal:

    Ano :-) .. Na co elfos nestačí ani moře slov, to D. v. vyjádří stručně, přesně, výstižně.

  3. Petisee napsal:

    přečteno zvědavě…

  4. Henry Psanec napsal:

    Elfos, děkuju krásně. (Jen myslím, že to nebyla past na Slonisko.)

    D. n., chudák, přečetl kvůli mně už třetí recenzi! Budu mu to muset nějak vykompenzovat – poprosím maminku o polifku.

  5. Henry Psanec napsal:

    Pet, to je zajímavý komentář!

  6. D.n. napsal:

    Milý Henry, nečtu recenze, čtu Tebe.
    Ovšem polifka je polifka, to se nedá nic dělat.

  7. Henry Psanec napsal:

    Tak tedy děkuji. Snad nezačnu psát jenom recenze – to abych Ti připravil sud polifky, s nímž bys mohl jezdit po Praze, požívaje polifku intravenózně 24 hodin denně.

  8. D.n. napsal:

    A pak bych to moje tělní potrubí renovoval recenzemi od renomovaných rebelů.

  9. elfos napsal:

    Krása. Představuji si bernardýna se soudkem polifky pod krkem, brodícího se sněhem a doprovázejícího D. v. zasněženou Prahou. Musel by být ovšem přátelský ke kočkám, kterými se kouzlí..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Comment

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>