Henry Psanec

Pokud se člověku zdá o Stanisławu Lemovi, a je to kvůli knize, kterou Lem nenapsal, pro onu knihu to je velká pocta. A kniha Jaroslava A. Poláka Bizarní atraktor si takovou poctu zaslouží. Dovolíte-li, přeskočíme zde to, co by se dalo napsat o jejím žánrovém zařazení – jedná se totiž o knihu recenzí neexistujících knih, což je žánr (vymyšlený Borgesem, rozvedený Lemem), jenž vás může přivést buď k nadšení (můj případ), nebo k zuřivosti, nebo vás rozesmutnit, že ty knihy neexistují: ovšemže za předpokladu, že recenze na ně jsou moc dobré (taky můj případ) – a spokojme se tím, že autor této recenze doufal léta, že kniha Polákových textů tohoto druhu spatří světlo světa. Povedlo se, a povedla se i kniha.

Jedna obtíž, na kterou jsem poprvé narazil snad u Borise Viana (a které se nevyhnul i jeden Polákův román o barbaru Conanovi), je ta, že pokud čtete knihy, do nichž autor zahrnul své přátele, některé věci jsou prostě příliš soukromými žerty na to, aby se bavili všichni. Tomuto úskalí se autor obratně vyhnul tím, že své přátele do textu nezahrnul. Zahrnul ovšem sebe, byť nepřímo, v závěrečné recenzi, která pojednává o knize Zvláštní knihy. Vzhledem k faktu, že toto je vlastně recenze recenze recenze, slušelo by se užíti nějakého adjektiva jako hypertextový nebo podobně, ale na to autor této stati nemá dost vyvinuté dorsální svaly; odpusťte mu. Tak tedy, v textu, který napsal autor o sobě, se vyhnul nastraženým pastím velmi obratně tím, že využil názvů čtvrtí v brněnském hantecu (Oltec mě skutečně pobavil; i proto, že vím, jak rád autor má Aztéky), a snad jediné, co se mu dá vytknout, je údaj o tom, že „chová neobvyklá zvířata“ – možná se pohybuji ve společnosti amatérských přírodovědců a těch, které kojí kuny, skunky a lišky už příliš dlouho, takže mi čas trávený ve společnosti například štírů připadá zcela normální a domáhající se – autor snad promine – zapištění, které vydá hospodyňka při spatření myši. Dalo by se psát i o větě, v níž se autor srovnává s Lemem (str. 98) – na své konto podotknu, že dosáhnout Lemova mistrovství se podařilo skutečně málokomu (ani Borges se s polským mudřecem nemůže srovnávat), takže omluva tu působí trochu nepatřičně; ovšem souhlasím s autorem, že i na mne dýchla jeho knížka nemalým kouzlem – byť trochu jiným než u Lema, ale to neznamená horším.

Druhá obtíž při čtení knih přátel je v tom, že člověk často nemá potřebný odstup. Nuže, stůjž ku chvále Polákovy („Polákem“ v recenzi ovšem míníme vždy syna Oltecu!) knihy, že jsem při jejím čtení zcela zapomněl na to, že mi ji autor před pár hodinami osobně předal přímo na fleku, kde jsem ji četl. Ačkoliv jsem nečetl předchozí autorův opus napsaný pro dobrodružnou SF sérii Agent JFK, jako člověk, který sleduje jeho tvorbu poctivých sedmnáct let, s radostí konstatuji, že Polák-stylista je skutečně výborný a v této knize na svém (pevně doufáme, že prozatímním!) vrcholu. Na krystalicky čisté formulace myšlenek jsem od autora zvyklý (ne nadarmo patří k velmi čteným bloggerům), ale zde se dostává ke klaviatuře i ta část prstů, které hrají na struny interpunkce (miluji vedlejší věty tvořené jediným slovem; vy ne?) či adjektiv přímo šrafovaných, to jest, nazve-li Polák v úvodní recenzi asteroid „proslulým“, pohled mi sjede do sloupce verneovek; rovněž hračičkářství, v tom nejlepším smyslu slova, se zde dostává ke slovu – vizme to, jak se autor k recenzovaným knihám dostává („místní obdoba Levných knih v Cannes“), případně popisy osudů autorů, z nich bych nejspíš vyzdvihl Maríu Anu dos Santos – autor knihy je ostatně kovaný v portugalštině, kterou se naučil od D. Vrby, jemuž je kniha dedikována; nebo prostý výčet témat, který recenze pokrývají – v autorově případě bych si dovolil říci „devatero řemesel, desátý renesanční člověk“.

Z mého pohledu je velmi šťastným tahem výběr úvodní recenze, Zóny vědomí, nejen proto, že mne osobně toto téma zajímá, ale i proto, že je v ní v kostce téměř kompletní Polák – tedy vynikajícím stylem spojená obdivuhodně soudržná koláž paleontologie, halucinogenů, okultismu a, což je rovněž podstatné, „výtek“ (protože ve skutečnosti se to stát nemohlo) vůči oficiální vědě, podaných stylem, který neuráží čtenářovu inteligenci: soudný čtenář senzační literatury záhadologické jich má jistě plné zuby, a páně Polákovy stati jsou proto párátkem více než příjemným. Rovněž – a zde jest si vzpomenout na nejlepší místa z beletrie Ludvíka Součka – se tady báječně míchá skutečnost, Dale Russell a jeho model inteligentního dinosaura, jakož i spojení téhož modelu s UFO (kde náleží primát – buďme patrioty – neporovnatelnému ing. Jaroslavu Marešovi), s fikcí, jíž je Pierre Vertige, autor recenzované knihy. Pokud chcete, můžete si podtrhávat zeleně pravdu a červeně spekulace, je to nejen zábavné, ale i edukativní. Dovolím si připsat, že dnes se Russellův model považuje již za překonaný a zaměřovač spekulací paleontologů se obrací spíše k zoborožce připomínajícím inteligentním dinosaurům – laskavý čtenář si na internetu vyhledá Darrena Naishe, jehož konceptem se nechal inspirovat výtvarník Nemo Ramjet, který vytvořil nejen zcela odlišný model inteligentního dinosaura, ale dokonce vytvořil i hypotetické ukázky (a troufnu si tvrdit, že J. A. Polákovi by se to jistě líbilo) umění – petroglyfy – vytvářené těmito tvory!

Svátky smrti a ohně pojednávají o původu Beltainu a Samhainu – předkládaná hypotéza spojující je s neandertálci je podaná tak sugestivně, že čtenář maně zatouží přečíst si o boji o svět, ke kterému tehdy došlo, více knih, než je například Sellnerův román Poslední.

Prokletá civilizace (půvabně propojená se Sněžnou myší) je v podstatě hororem; velmi dobrým, a majícím navíc tu výhodu, že kdo se nechce (jako se to stalo nejen Josefu Škvoreckému) vystavit náporu Lovecraftovy imaginace, má zde Eichpielovu mytologii v kostce, doplněnou o beznaděj, která by se jistě líbila i samotnému Mistrovi (s nímž má autor této recenze společný předkus) – a zatoužíš-li, čtenáři, po osvěžení, přečti si povídku Rona Goularta Památce Ralpha Wollstonecrafta Hedge: „Hle, muko vchází do dveří!“

Své znalosti Bible užívá Polák v recenzích jako jsou Bible prvorozených a Diagnóza – Jahve; své schopnosti na poli humoru předvádí v Negativním myšlení nebo Zbrani posledního soudu, kde se nástrojem zkázy stává funkční motivační příručka. Konspirační teorie (jak vím, jejich sbírání a studium coby kulturního fenoménu je autorovým koníčkem; sám ovšem konspirační
teoretik není – naštěstí, chce se dodat) prolínají téměř celou knihou, vrcholí v Okultním spiknutí, zajímavém moderním mýtu o diskreditaci skutečného okultismu.

Vrcholem knihy je pro mne pravděpodobně Sněžná myš, již zmíněný román portugalské básnířky, fiktivní cestopis popisující pátrání po mýtickém tvoru. Nápad, sám o sobě výborný, je popsán nesmírně sugestivně (už úvod pojednávající o autorce), fundovaně, a na konci přeskočí recenze až do povídky, s koncem sice poněkud tradičním, ale to je v tomto případě tradicí... Když se řekne portugalská básnířka, naskočí mi teď i zvuk křupajícího sněhu, a to je pro J. A. P. velký kompliment.

Autorovu zálibu v přírodních vědách (už jsem vzpomínal devatero řemesel) dokumentují například Atraktor (v) hadí mysli – za přečtení stojí i člověku, jemuž se nikdy nic nezamotalo, je-li takový tvor na světě, už pro zkombinování krásy matematiky (autorovi této recenze nedostupné stejně jako autorovi oné recenze) s básnivou a cestovatelskou Zorou Tahlovou; nebo Mikrospopičtí bohové: v nich autor, stejně jako v předchozím textu, skládá, troufám si říct povinnou, úlitbu milovníkům tajemna v podobě vydavatele recenzované knihy, kteréžto úlitbě ovšem obratně ulamuje hrot roztomilou zmínkou o „obskurnosti“ dotyčné, lehce uhodnutelné almy mater.

Dalším vrcholem knihy pak je Parapsychiatrie, jejíž vynikající ústřední nápad (prozradím z něj jediné slovo: parapsychofarmakorezistentní) reflektuje sumu autorových zkušeností s psychiatrií s fundovaností, soucitem a navíc až allenovským humorem, který v textu o duševních chorobách působí jako balzám; plus, nemohu si pomoci, jsou to právě detaily, jakým je „fakultní nemocnice v Düsseldorfu“, které dodávají Polákovým textům právě ten zdroj okouzlení, bez nějž by se jeho texty staly o řád chudšími – tak, jako by Tajuplný ostrov byl podstatně méně kouzelný bez své vědomě nesmyslné fauny a flóry. Podobně jako Verne vytvořil „ráj pro trosečníky“, vytváří Polák krásné místo pro ty, kteří se s rozkoší dozvídají takové věci, jako že v Honolulu zakoupená kniha ztratila pro původního kupce kouzlo poté, kdy zjistil, že není autentickým domorodým mýtem (nebo kolik činil plat Valdštejnova paštikáře, abychom zabrousili k jinému autoru).

Struktura Univerza (trochu mne zamrzelo vydavatelem změněné písmeno – ode mne výtka jistě nečekaná! – totiž to „z“) je právě oním „neautentickým mýtem“; popisuje pokus o magické zachycení světa, zajímavý jistě už propojením kabaly a polynéské kosmogonie. Ač zde autor nedosahuje například Wernischova mistrovství v tom, že by jeho text působil stejným kouzlem a samozřejmostí, jakou mají povětšině právě jen mýty a pohádky, přesto je úctyhodný.

Magie: Skrytá historie kosmu navazuje na Sněžnou myš v tom, že působí spíše jako povídka, opět s tradičním koncem, ale zachovat tradici je v tomto typu „pointy“ plusem; když si k faktu, že koncepce světa popisovaná v textu je nosná sama o sobě, přičtete opentlení Benátkami („proslulý karneval“) a borgesovskou snovost, jíž text končí, ani tato recenze vás nezklame.

Polákova kniha má na obálce, kterou si autor vytvořil sám, obrázek s tušovým stromem, vzniklý počítačovou manipulací s jeho dětskými kresbami (jak vás poučí například deviantART), má příjemný formát, klad i v tom, že je (dobře) vázaná, a je natolik nabitá zajímavými a inspirujícími nápady podanými na stylisticky vyleštěném podnose, že by byla škoda, kdyby vám měla ujít – popřejme jí proto, ať se jí daří mnohem lépe, než knihám v ní recenzovaným, a autorovi, ať mu to i nadále na tomto poli – bude-li si to ovšem přát – roste – a to texty klidně i o hodně delší.

linkuj.cz vybrali.sme.sk