Poznámka k depresi 2

Posted on 8th Červen 2011 in Texty

aneb jak jsem zkoušel jít na to chytře

(spoiler: bez happy endu)

Inu, tak. Jak asi většina z vás ví, mám bipolární poruchu, a na ni invalidní důchod. Starší článek na toto – při psaní tohoto slova hraje skupina Toto. Už mě to neděsí. To je pokrok. Díky Bohu za něj! – téma najdete tady, ale není moc veselý ani katarzní; zajímavý, to snad. Vynikající články na téma deprese najdete u Kojota.

Protože vím, že (jakkoli dobře míněné) rady typu “to zvládneš, stačí chtít” jsou pitomost, vždycky jsem je ignoroval. Takže i teď, když se mi zase jednou udělalo hůř, do ničeho jsem se nenutil násilím – donutil jsem se jen vstát na návštěvu k psychiatrovi, to se nepočítá. V neděli jsem, ačkoliv se mi chtělo, nedokázal vyjít nahoru po ulici. Napadlo mne ovšem, jak by se to dalo obejít. Sešel jsem po ulici dolů (což kousek, aniž bych měl chuť začít ječet, šlo) a vyvezl se na vedlejší ulici tramvají. No, to byl teda nápad. Ještě teď jsem rád, že jsem došel v pořádku domů (pár minut).

Poučení: podle mého názoru je poučení toto (a ano, Toto pořád hrají) – když máte něčím těžkým projít, nezkoušejte to ošidit. Dobrá lekce. V čekárně u doktora jsem si přečetl “Přijmout, poděkovat, zvládnout a nekecat do toho.” Tak kéž to zvládnu…

PKD

Mimo časovou souvislost – při depresi se mi knihy tohoto pána (Philip K. Dick, génius) velmi neosvědčily. Jinak bezvýhradně.

comments: 20 »

20 Responses to “Poznámka k depresi 2”

  1. Kojot napsal:

    Nu, myslím, že je lepší zkusit to ošidit než zcela rezignovat. Většinou pak člověku totiž nezbude nic jiného, než projít i tím, čemu se snažil uniknout, a tak si nakonec projde tím, čím projít měl, zatímco pokud se neodhodlá ani k tomu ošizení, neprojde si ničím ;-)

    Ale ber mě s rezervou, mám v sobě dvě a půl piva a to je v kombinaci s mými léky už celkem silná intoxikace.

  2. Henry Psanec napsal:

    No, beru to s rezervou, ale možná jsem to nenapsal přesně – nenutím se násilím, protože to nefunguje a poněvadž bych ošidil to, co mě čeká (takže nemyslím, že jsem se snažil uniknout, ale právě JEN šidit). A zkusil jsem, zda by to šlo jinak, takže jsem nerezignoval – což, jak Ty víš, je pro mě poměrně novum.

  3. Kojot napsal:

    No, a to se mi právě líbí. Lépe šidit než nezkusit. Ale co bys čekal od Kojota? ;-)

  4. Henry Psanec napsal:

    Já to zkusil se šizením. Příště bych měl zkusit bez šizení – což nevylučuje chytrost. Nějak mi to připomíná pohádky, kde se hrdina taky vždycky dává na rozcestí tou nejtěžší cestou. Ale díky!

  5. Kojot napsal:

    A ti největší frajeři se vydávají cestou necestou ;-)

  6. Henry Psanec napsal:

    Vidíš, a já myslel, že nejtěžší cesta a cesta necesta jsou synonyma! Dobrou noc – pořád teď někde narážím na slovo "sandman"…

  7. Kojot napsal:

    To máš asi pravdu, já četl "těžší" místo "nejtěžší".
    Vidím to takhle: Máš rozcestí. Jedna cesta, řekněme levá, je široká, snadná a přímá, druhá, řekněme pravá, úzká, nebezpečná a klikatá. To má základ v Kristově podobenství. No, a jistý typ hrdiny bude obě ignorovat a půjde rovnou za nosem – a prošlape si cestu vlastní. Je to nejtěžší cesta? No, to je vlastně docela zajímavá otázka. Možná ano, ale možná by pro tohoto typu hrdiny bylo mnohem těžší jít po kterékoli z již vytvořených cest, protože by to nebyly jeho cesty. Pro jiného by naopak bylo nesmírně těžké razit si cestu vlastní. A pak je zde ještě otázka: Kam vlastně vede ta levá cesta? Opravdu do pekla, nebo si to jen v rámci vlastní touhy po výjimečnosti a neochoty jít s davem zbytečně ztěžujeme?

    Miluju metafory!

    Dobrou noc!

  8. Henry Psanec napsal:

    To jsou fascinující otázky. Samozřejmě, nevím. Například – je ta nejtěžší cesta pro každého stejná? Musí každý prošlapat stejný počet párů železných bot? K té lehké mě napadá "Jen dvě cesty vedou k bráně věčného života / buď člověk zavrtá hlavu do bláta jako červ, / anebo se jako drak vznese vysoko k obloze."

    Díky, Kojote. Dobrou. A až nebudeš spát, pusť si něco, co jsem objevil teprv nedávno: http://www.youtube.com…CIACqpidRM

  9. @Teo napsal:

    Čéče, Henry, já si občas připadám jako lehkoživka. Každej, kdo má ambice vytvořit něco hodnotnýho, musí občas propadnout zoufalství a depresi. A já furt nic. Nejspíš z toho začnu mít mindrák. Na tyhle nemoci z emocí nějak nedosáhnu. A pak si připadám takovej placatej, vyprahlej, prostě nudnej suchar. Kdysi na gymplu byl největší geroj ten, co si přinesl do školy kocovinu a pak zasvěceně mluvil o tom, jak je mu blbě a jak ho bolí palice. Mě to nebavilo. Ani poslouchat ani zkoušet. Jsem prostě odjakmrtva nějakej divnej, či co… :-?

  10. Liška napsal:

    Mně z článku vyplynulo, že je dobrý, že jednak Psanec nechce nic ošidit, vyhnout se tomu, čím je mu dáno procházet, ani se nenutit násilím do akcí; a na druhou stranu ale nerezignuje a zkouší (nápad popojet tramvají), co to udělá a jestli tedy pokračovat ve zkoušení tímto způsobem, anebo ne a co s tím dál.

    Tak jsem to pochopila. Pouhá rezignace nafurt, to by teda nešlo.

    Z nápisu "Přijmout, poděkovat, zvládnout a nekecat do toho" nechápu to "nekecat do toho." To by mi teda nešlo. Proč bych něco dělala, když bych do toho ani nemohla kecat? Proč dělat něco, do čeho nemám co kecat? To bych tu nemusela bejt, na to nemusím žít, to může dělat někdo jinej, já ne. Nejsem slepý poslušný čehokoli.

    Možná ten nápis interpretuju úplně blbě – kdoví, čeho se týkal…

  11. Kojot napsal:

    @Liška: Připomnělo mi to klasické magické "Vědět, chtít, odvážit se a mlčet." Ale také by mě zajímalo, v jaké souvislosti to bylo použito.

  12. Henry Psanec napsal:

    [9] Teo, buď rád, že depresi nemáš; ostatně já mám vrozenou, hormonální, z emocí to není. I když teda po psaní jsem často vyčerpanej, jako Jean Marais, když hrál každý večer Leara. Ani si nevzpomínám, že bychom na gymplu v něčem soutěžili. No, spolužák si oholil hlavu a kouřil dýmku a na kecky jsme si psali jména spisovatelů.

  13. Henry Psanec napsal:

    Viky, díky, tak jsem to myslel.

    Viz. i následující.

  14. Henry Psanec napsal:

    Ten text jsem četl v článku o buddhismu a Květě Fialové v Mladé Frontě nebo něčem, že je to její životní krédo. Asi se tím myslí, že se nemáš pokoušet měnit si to, co ti přijde do cesty, protože je to pro tvoje dobro, ale nerad bych se dopustil nějaké dezinterpretace, kdyžtak se do té čekárny kouknu, pokud půjdu na poštu.

  15. Wicky napsal:

    No…přijmout,m poděkovat, zvládnout a nekecat do toho…když nemůžu změnit, musím se smířit a to je umění se smířit a netrápit se. Tam jsou kecy zbytečný.

  16. Henry Psanec napsal:

    Ještě mít tu moudrost, abych poznal, co změnit můžu, a co ne…

  17. Wicky napsal:

    :-))Někdy to poznání přijde samo. Někdy po vlastních zkušenostech a čase, že se nedaří to měnit. Pak je asi lepší skutečnost přijmout a smířit se s daným a vyrovnat se vnitřně se situací. Ale vím, že někdy to jde VELICE ztuha. Pěkný večer, Henry! :-))

  18. Henry Psanec napsal:

    Díky. A díky za přání, které opětuju.

  19. Petisee napsal:

    Teda – komentáře moc pěkné – tentokrát snad i zajímavější než článek. :)
    Když tak zase někdy zavolej, jo? pa

  20. Henry Psanec napsal:

    Ano, souhlasím. Inspirativní diskuse a v ní vznesené otázky.

    Zavolám, děkuji!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Comment

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>