Veronika Švandová – Světelný střep (recenze)

Posted on 21st Březen 2011 in Texty

Světelný střep

Rozšířená recenze

vyšla: Tvar 06 / 11 pod názvem

Tam za řekou je Funečita

Verunka kdysi při hře “Město, jméno, zvíře, věc” napsala jako věc “ententýky bílých psíků”. V tom okamžiku si zahrádka, na které jsme hráli, omotala okolo krku letní šálu a začala se zenově smát.

Poznal jsem ji, když měla asi osm let – tehdy mi začala říkat Ohryzku – a o několik let později jsem objevil její ohromný talent k výtvarnému umění; vyvinula si jedinečnou metodu, jejíž tajemství nechce nikomu prozradit, metodu, která umocňuje její vidění světa, toho rejdiště bytůstek, které jsou „hodné zejtra“ (což Jácíček není, stejně jako Pú, velepoesie?), a mezi něž patří i yetti žonglující na voze vejci, kterého znám z rukopisu – nedětinský, ač dětský. Málo je takových, kteří dokáží psát o tématech dospělých náladou vidění dětského, a proto snad jistým způsobem ještě závažnějšího: Madynka od Lindgrenové, výsostně něžná knížka, končí „Vyprávěj o strašidlech a o vrahovi a o válce.“; tu zase obvyklé vlaštovky na drátech počítají „zadávené písně“, a snad i ta „Alice“ na str. 19 je trhlinou mezi dětstvím a vzděláním, které ovšem jediné dovoluje návrat k bodu, z nějž jsme vyšli.

Veroničina metoda je zvláštní – báseň, v níž je jediné sloveso, není výjimkou (na str. 41 jedno sloveso v 7 řádcích). Taková poetika nutně kreslí (znovu: Veronika je i výtvarnice) svět jaksi ne-jistý; nejde o čítankové okrašlování světa, ale o jeho vždy novou konstrukci, kde se běžné pojmy a zření stávají neběžnými, ať už vynecháváním sloves nebo nejasným podmětem (str. 30), střídáním časů (minulý a přítomný na str. 58), neobvyklou vazbou („slunečnice se unáší krajinou“); vyšinutí z vazby à la Einstein a jeho „Střepy skleněného žlutého lampiónu řinčely na hlas nějaké ženské.“ je tu vůbec oblíbeno, ale vždy je to vyšinutí kataraktické), nejistým hybatelem dějů („asi lupa jí nakreslila“), anebo nejistotou jevu („možná je měsíc modrý“, „Tančí bílý páv?“; v časopisecky otištěné básni „V potůčku není vidět“ pak plná polovina prvních osmi řádků začíná nejistotou nebo otázkou). Abych se vrátil k tématu dětství – první oddíl, Šalvějový háj, začíná i končí básní, v níž vystupuje matka: do lesa vstupující a pak jej opouštějící. Nelze zde nezmínit ještě jednou bytosti, jež knihou procházejí – tak hned v první básni jsou to „ženky“, na str. 22 arcipohádkové „vlasy paní tulipání“, na straně 69 pak nevídané „Elfí mládě“, výraz ještě umocněný následnou aliterací „paprskem povleklo prstenec pramene“, a opět v první básni i múzy. Tedy opět dva světy, sjednocené jedinečným viděním.

A dvojřádkové básně (např. str. 23, 26, 34…), které člověkem zacloumají v úměře ke své délce nepřímé – pro názornost ta ze strany 34: „Poslyš! // Našel bych v tobě i pár sněhových perutí“.

Světelný střep je procházka kamenným lesem – na všechny strany trčí divé kusy ostré, divné horniny – krystaly tak ostré, až máte strach, že zbloudíte, nebo se alespoň zbytečně pořežete – ale ne, nepořežete (střep!) se zbytečně – když projdete skrz, seznáte, že se díváte (Světelný!) na drúzu: vidíte nejen jednotlivé krystaly, krásné samy o sobě, ale i celek, v nějž se skládají, a ten je nejen ještě krásnější, ale i skutečné objevy přinášející.

Když si zvětšíte Veroničinu fotografii, zjistíte, že má v pravém oku modrou krajinu. A do ní, do krajiny kdesi za rohem, který je tak nesamozřejmě blízko, vás zve tahle knížka.

comments: 10 »

10 Responses to “Veronika Švandová – Světelný střep (recenze)”

  1. Kojot napsal:

    Kdosi mi říkal, že neumí psát recenze, kdo jen to byl? ;-)
    Báječná recenze a hodně mě navnadila. A to čtu v posledních letech prakticky jen orientální, aztéckou a Tvoji poesii. Tuhle knížku si pořídím! Jen už na ni nebudu psát recenzi, myslím, že by to bylo asi zbytečné. Stačí, když odkážu na tuto :-)

  2. petisee napsal:

    Verunka musí mít z Tebe radost.

  3. Henry Psanec napsal:

    Děkuji, J., velmi si Tvého uznání vážím. Verunka je skutečně výjimečný tvůrce.

  4. Henry Psanec napsal:

    Ano, má. Což mě těší. Pochopitelně. A snad se taky k té knize dostane o několik lidí víc.

  5. lojzo napsal:

    Pekne si to napísal.
    Zisťujem, že tvojim recenziám rozumiem lepšie než tvojím básňam – ale neviem, či je to tak dobre. ;-)

  6. Henry Psanec napsal:

    Děkuji!

    Kdybych na to měl, mohl bych psát recenze neexistujících knih, ačkoliv to není originální nápad.

  7. D.n. napsal:

    Henry, dříve jsem si říkal: "Až jednou půjdeš do penze, začneš číst i recenze". Tak s tou Tvou jsem začal. Výstižná! Ale stejně nevím zda budu pokračovat.

  8. Henry Psanec napsal:

    Děkuji – a chvíli jsem se tu smál při představě, že říkáš "Já už jsem jednu recenzi četl, to mi stačí" (kór, když jsem ji napsal já); já to mám takhle s kinem – byl jsem tam v roce 1984 a to stačí.

  9. D.n. napsal:

    To mi připadá jako když absolutista Bach přemýšlel co koupit synovi k narozeninám. Tajemník mu radí – kupte mu knihu. Odpověď – ale tu už má.

  10. Henry Psanec napsal:

    Nejprve jsem to pochopil jako historku o Johannu Sebastianu Bachovi (a touze po absolutnu). Děkuji; neveselá historka, ale dobré ji znát.

Napsat komentář k D.n. Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Comment

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>