Henry Psanec

Detail knihy Přečtete si ho, prosím.

Profesora Osolsoběho jsem poprvé viděl na čtvrtečním večeru poezie a hudby v bytě Otakara Blahy, kde seděl vedle mne (já na zemi, kde se mi líbí, on na židli), kde spolu s Jakubem zpíval Кони привередливые. [Oti, musíme se zase někdy slézt a rozdrtit pár cihel!] Jakuba jsem od té doby potkal mnohokrát a každé to setkání bylo inspirující – to je to slovo. Nejde zas až tak o to, že je Jakub vzdělaný, ale o to, co dělá i jeho prvotinu hodnou pozornosti – a nemalé pozornosti – o jeho opravdovost. Sepětí života s poesií se tomu říká – a Jakub ode mne opravdu odchází za hluboké noci domů pěšky, podél Svratky. Dovedu si představit, že u toho dešti recituje se zápalem, naléhavě, verše v jeho krásné ruštině, nebo Celanova kompozita.

Je to právě tahle opravdovost, která žánrově různou prvotinu činí opravdovým zážitkem; zážitkem, protože setkáním. Za každým tím veršem je básník, ať už v dešti, nebo s kytarou, nebo nad trávou, která je auseinandergeschrieben. Jistě, dá se tu a tam poukázat na to, že některé básně (Óda na lunu) jsou hodně hříčkovité ("That's rich coming from you", slyším své daimonion), jiná zase výběrem slov a náladou až příliš odkazuje ke vzorům, ale to je, myslím si, nutný krok k nalezení zcela svého hlasu, který je v té knize jasně slyšet. A ten je mimochodem, jsa napájen z mnoha inspiračních zdrojů, které přetavuje do básní skutečná osobnost, hodně, hodně osobitý.

Člověk by musel být dřevěný špalek, aby ho tahle poesie nedostala.

POLIKLINIKA ZAHRADNÍKOVA

Potkal jsem na ulici starce

a v jeho očích bylo vidět

že brzy zemře

a soucitně si prohlížel

rozkvétající stromy

Ukázky z knihy najdete zde. Jakub kromě toho překládá z ruštiny a němčiny (knižně zatím Gippiusová a Lermontov), a trápí mne tím, že Celana mi zatím jenom recituje. A abych nezapomněl – zbývá pochválit sličnost knihy, od obálky přes grafickou úpravu až k fotografiím.

***

Verunku znám asi tak osmnáct let. Ilustrovala moji prvotinu. Seznámil jsem ji s jejím manželem. Verunka při hře "Město, jméno, zvíře, věc" napsala jako Věc "ententýky bílých psíků". Verunka je génius.

Verunka má v oku krajinu, v ruce neuvěřitelný talent k výtvarnému umění, v rukopise báseň o yettim žonglujícím na voze vejci, a skládá verše, které jsou zdánlivě dětské, ale pro dospělé, protože nedětinské – je to procházka kamenným lesem – znáte to, přeci? – na všechny strany trčí divé, z vazeb vyšinuté, metaforikou něžně divé kusy ostrého, divného kamene, ale když jimi projdete, je to krystal, nádherný a jednolitý.

Odkazy na Verunku: čtení ve Wagonu – básně (tehdy byla ještě Bártková) – básně

Četli jsme spolu naše texty na tomtéž večeru, kde se s Jakubem seznámil profesor Osolsobě. Jo a říkávala mi "Ohryzku."

***

(Ta řasa je moje. Pardón.)

Když jsem si četl Křišťálové sestry, skvělé převyprávění aboriginských pohádek (Emu dinewan začíná "Když byla země mladá, když se zemi ještě všechno zdálo, žil...", v níž vystupuje i krůta gúmble-gubbon), uvědomil jsem si jednu věc – když jsem četl Ivanovu trilogii Proslýchá se, zažil jsem u jeho příběhů týž úžas, jako nad pohádkami. Větší kompliment neexistuje. Když už bylo třikrát v minulém příspěvku, použiju to i tady; s plným vědomím závažnosti toho slova. Ivan je génius, to říkám furtpryčdokola, a mám dojem, že jsem zmerčil třetího – některým z vás doufejme už známou Terezu Samkovou, nad jejíž kresbou uzlu jsem pocítil totéž zachvění, jako nad Zdeňkem Burianem.

Můj hotel vyplouvá až po setmění (I. W.)

linkuj.cz vybrali.sme.sk