Petr Král, Přípitek

Předmluva Petra Krále

k italské antologii Rapporti di errore.

Přípitek

Nová jména v české poesii, která tu dík Antoniovi Parentemu mám potěšení představit, jsem v zásadě hledal mezi básníky, kteří dosud vydali jen jednu nebo dvě sbírky – pokud nepublikovali pouze časopisecky. Jedinou výraznou odchylkou je Miroslav Fišmeister, jehož publikace se od doby, kdy jsem ho do výběru zařadil, rozrostly na pět knih, tedy už na malou knihovničku; přesto si myslím, že sem patří, kdyby jen jako výjimka potvrzující pravidlo.

O zařazení autorů – bez ohledu na jejich věk – rozhodla jistě i jiná, hlubší novost: jejich básnické objevitelství. V tom smyslu mě zajímalo hlavně to, co má každý z nich jedinečného; nehledal jsem v nich zástupce různých poetik a programů, natož autory vyjadřující se k těm nebo oněm obecným, předem daným tématům. Pátral jsem u nich jen po tom podstatném, co dělá poesii poesií: ne po zpracování témat, ale po uplatnění osobitého vidění.

Reálie, na nichž se to vidění „demonstruje” – a které vtahuje do básně – stojí za pozornost až druhotně, stejně jako to, nakolik jsou nebo nejsou „současné” – či přesněji specifické pro současný svět. Objevnost básně se jistě měří i tím, nakolik jmenuje věci dosud nevyslovené, nebo aspoň nakolik pro stará („věčná”) témata nachází nový výraz. Její skutečnou soudobost však nelze určit zvnějšku, podle námětů nebo předmětů, k nimž se vztahuje, ale jen z hloubky, podle její vnitřní obsažnosti a povahy – způsobu, jímž se skutečností zachází. Ani to, zda se naši autoři staví k své době kriticky nebo „kladně” (to první jistě převládá) není tak výmluvné v programové rovině – v podobě pouhých deklarací – jako tam, kde se jejich postoj otiskl přímo do jejich cítění, do jejich obraznosti a stylu. Jsou ovšem současní každý po svém, „experimentální”, hravě rozevláté texty Gabriela Plesky nebo Ondřeje Buddeuse odrážejí jiné aspekty doby (i její kritiky) než sevřené miniatury Ladislava Puršla nebo Jiřího Kotena a významové posuny, které je otvírají – a podemílají – zevnitř. Dnešní jsou nicméně všichni, když aspoň soudíme s Francisem Picabiou, že „být moderní znamená vyjádřit něco svého”; a připouštíme, že jen u některých básníků k tomu přirozeně patří i inspirace vnější aktualitou.

Naši autoři to naštěstí většinou vědí, přesto, že dnes musí odolávat také novým výzvám k „zájmu o současnost”, jimiž se je jistí kritici snaží podrobit své kontrole; ne už sice ve jménu „socialistického realismu” a povinné angažovanosti za jeho věc, ale v podobně amúzickém a moralizujícím duchu. Za jejich ukazy jistě vyvstávají i nelítostné mechanismy současného „spektáklu” a konzumu podřízené kultury, které skutečnou tvorbu – jejíž je poesie kvintesencí – tlačí stále víc k okraji, ne-li za hradby ghetta. Řadu mladých básníků (nejen českých) ostatně tato situace vede k tomu, že vzdor svým přirozeným sklonům opouštějí básně pro prózu, v naději, že za to, co tak ztratí na jedinečnosti, získají víc čtenářů. Zbývá věřit, že aspoň ti nejpovolanější záhy pochopí, o jak pochybný zisk jde, a k poesii se vrátí. Snad dokonce s novou silou…

Třebaže tu každý z autorů vystupuje sám za sebe, neznamená to, že nemají i společné rysy. Jedním z nich by mohl být rozčarovaný pohled na svět, který se pro ně zdá být už navždycky zároveň absurdní a banální; a nic zřejmě v jejich očích není schopno jej změnit – tím méně k lepšímu -, ani poesie a magická moc vlastní subjektivity. (Jedinou výjimkou by i v tomto ohledu mohl být pošetilý „pohádkář”, jímž je Fišmeister.) Také tam, kde jsou básníci dál uhranuti podivuhodnou různorodostí světa – myslím hlavně na Ladislava Selepka, ale i na Jakuba Řeháka – z ní už na rozdíl od většiny svých předchůdců nedobývají ty „zázračné” záblesky, jež ji aspoň krátce „transcendují” a transponují do vyšší roviny; jenom ji jaksi do nedohledna udiveně skloňují. Ledaže by, jako Ladislav Zedník, tuto různorodost třídili podle autobiografického klíče, a vyčleňovali z ní vazby a figury shrnující cestu, již až dosud ušli. Častěji však básně za přítomností tuší – a nacházejí – ozvěny jakési víceméně dávné a temné prehistorie, nepamětné doby, která existenci autorů předcházela (tak jako možná celé lidské éře) a jejímiž jsou jen tápajícími pohrobky – ať ten původní prasvět navštěvují jen občas, ve snu a v noční vizi (Čermák), nebo ať se v něm už všechno odehrálo předem… a bez nich:

„Po kapsách mapy, kóty

vyhynulých muzeí.

Jsme jenom maškary

pro jediné gesto.

Na práci nic.”

(Jakub Řehák, Tam dole)

S tímto pocitem „stínovosti” vlastní existence bezpochyby souvisí zvláštní povaha pasáží, v nichž autoři dávají průchod volné imaginaci; jednotlivé komponenty obrazů i míra svévole, s níž jsou pospojovány, svědčí o tom, že obraznost se tu spíš než přímou zkušeností se světem krmí druhotnými zážitky z knih, časopisů, filmů, někdy v jejich nejregresivnějších, comicsových nebo „cartoonových” polohách (jež lze tušit třeba za Pleskovými nebo Fišmeisterovými vizemi). Jistá nonšalantní svévole se však ve značné míře podílí i na evokacích skutečného světa a jeho konkrétních jevů, jaksi úměrně jeho klesající přitažlivosti; slova, která jej kreslí, jako by jen cezená skrz zuby, si jej zároveň drží od těla: „Do červené trávy usedá propiska za propiskou” (Fišmeister), „park zasnoubí vosí med s tříbarevnou kočkou” (Pleska), „Na půdě lesk večerních obtahů, / náklad rozteklého cínu, prožraný kůr” (Řehák). Jinde básnická figura rovnou svévolně bují na úkor své pojmenovávací schopnosti, význam přiřčený slovům samým zpupně a výsměšně přerůstá jejich obsahy: „Pukají kapky krve a v čepele se mění, / ten čarodějný ples, to setkání varhaníků // v mém srdci” (Macura), „Mezi tyčemi kaluž z nebe, kapky z Mozarta / v síti se třepetal chrámový polovodič” (Selepko), „Šedne opentlené předjaří / s jistou výsadou průměrnosti” (Španger), „Přemýšlím, kam se mohl podít /Malíček z mé levé ruky – Snad / Nedostane se nějaké bosorce, namlela by ho / Sušený do kávy, pašeráky v noci aby: / Nespatřilo je oko, ucho / Neslyšelo” (Pleska). Důvěru básníků však nemá zcela ani sám jazyk, někdy ji spíš mají jeho okrajové, pokleslé nebo zbytnělé polohy: „myslí na to že tohle // místo má motor / Ford Mustang 1968 // osmiválec kterej tůruje pod zadkem / saint Václava” (Buddeus), „Víno nerozhlédnutí se / před přejitím silnice; / robotizované vlasy ve stromostínu” (Fišmeister), „Exhumátor v teplákách se dívá na lopatu a pak na rov, plivne si do dlaní, furt nic / (…) A už vyšoupne kostlivce z jeho chmurné tůně!” (Macura), „Probudil jsem se / a dál už nezabral” (Šedivý).

Pro každou z výše uvedených charakteristik lze jistě mezi vybranými autory a texty najít nejednu výjimku… Básníky naproti tomu někdy spojují přímo konkrétní motivy; Bolechová a Koten třeba sdílejí lásku k nádražím, jako k průchozím místům i jako k paradoxním chvilkovým oázám vprostřed neustálých přesunů, které jsou pro dnešní život čím dál příznačnější. Bolechová do nádraží spíš vjíždí, s úporností, která jako by do nich soustředila smysl celé cesty, Koten spíš snivě pobývá v nádražních hospodách a čekárnách a přihlíží tu magické výměně signálů mezi dalekým a blízkým (Ústí nad Labem hlavní nádraží). U Wandy Heinrichové hraje podobnou roli jako nádraží tramvajová zastávka – i sama tramvaj, z níž pozoruje svět; někdy v něm také, mezi míjejícími domy, hledá vlastní nejisté kotviště. Košinská s Bolechovou se dokážou inspirovat i zkušeností s bydlením v paneláku, na jiné ambivalentní scéně, kde lze zároveň sdílet lidské osudy a zůstat jejich odtažitým svědkem: „…jen v topení divně / harašilo zmrtvýchvstání o patro níž” (Košinská).

To hlavní, co autory pojí, je nicméně sama jejich tvořivost: to, že mají dost osobní, jedinečné imaginace, aby skrz ní zkoumali a hloubili svět i tam, kde – jako v řadě básní Viktora Špačka – je pro ně jen zdrojem desiluzí. A aby tak u druhých přispívali k obnově a tvorbě té touhy po světě, kterou z něj dnes hrozí vytlačit (zvlášť u mladých lidí) nejapně zbožněná a zbytnělá informovanost, která však proto nepřestává být klíčovou lidskou hodnotou.

Petr Král

(c) Petr Král, 2010

Publikováno s laskavým svolením autora.