Henry Psanec

Ještěrka

Vcházím do tvého pokoje

pozdě v noci, oknem,

jako ještěrka -

uvelebím se v nejteplejších skulinách

tvého těla, úplně nehybná,

líbám žírnou, zvláštní vůni tvého potu.

Slunovrat, půlnoc.

Dnes nemá svět žádné rohy.

Cestuji po tvém těle na svých nožkách

až k tvému srdci. Tluče pode mnou,

bubnuje proti mému tepu.

Na tvou kůži padají mé maličké slzy.

Ve spánku povzdechneš.

Zašeptáš jméno.

To je to co jsem se chtěla dozvědět.

Odcházím tak tiše jak jsem přišla,

z tvého těla na zeď;

až na parapet -

a padám volným pádem

do zavěšené noci.

V publiku

oči ohromených mušlí.

Mé tělo je voda,

bujná a nezkrocená.

Mé tělo je světlo,

dychtivé, oslňující, záhada.

Mé tělo je písek,

plynoucí vzhůru k přesýpacím hodinám,

naplňující mne, posunující mne k zářivému vzduchu,

koupající mne v průzračnosti,

zdokonalující mne prýštěním,

formující mne k svobodě.

Stávám se bohyní.

Povstávám.

Studovala jsem ticho hvězd,

černé, ledové oblohy, skelety stromů.

Celá staletí má mysl pracovala,

bystrá ač hořká, nyní stará a podivná.

Když mluvím, stále šišlám jako chlapeček,

a v jistých pokojných, šťastných nocích,

když sním o jednorožci, jeho pižmové vůni

a divokých kopytech-

představuji si, že zítřek mne vezme za ruku

a naučí mne, jak napsat ještě jednu knihu

která ohromí svět.

Pouliční umělec

Naslouchal rozhovorům na ulicích,

vybíral si slova pro své břichomluvecké vystoupení.

Trénoval rozmlouvání s vlastním srdcem.

Ženy procházely přímo jím.

Jednou auto roztříštilo výlohu obchodu

za ním, když balancoval na visutém laně

kde se chodník potkal se silnicí.

Hrál kuličky s hluchým klučinou,

barvil oblohu nažluto svýma očima.

Rok přešel kolem, a byl pryč.

Svůj život vypověděl ptákům:

Býval bych mohl – kdyby jen – přál bych si, aby

Udělám – Musím -

Za každou kapitolu byl odměněn pírkem.

Odtrhl si je z jejich tělíček,

ty hnědé, bílé, nic nevážící dárky.

Jedné letní noci rozpustil na asfaltce vosk,

omočil v něm každé pírko, a, na kolenou, tvořil vzory

na flíčcích měsíčního světla zahřátých pouliční lampou.

Do ranních hodin šil dvě obrovská,

odvážná křídla. Jejich měkkost se dotkla jeho kůže,

oblékla jeho nahé paže. Shromáždil se dav zvědavců.

Dívka s očima barvy medu,

tvář zářící očekáváním.

Dva milenci pevně se držící za ruce; barman

v bílém triku politém vínem; toulavá kočka.

Mým dnešním číslem je Možnost, řekl jim.

Pokud mi uvěříte, můžeme letět kamkoliv budete chtít.

Slavík v Plátresu

Kdysi dávno tě slyšel Seferis.

Tvůj hlas v letním vzduchu

jásal a vyplňoval ticho -

každou jeho prasklinu.

Tehdy si uvědomil že všechny jeho roky

byly ošklivé písně vran

připoutané k zemi;

křaplaví hlupáci, krákající.

Zaznamenal si to do paměti

jako okamžik, v němž

tisíc těžkých hodin

zapomnělo na svou váhu a odlétlo.

Αηδόνι στις Πλάτρες

Σ' άκουσε ο Σεφέρης μια φορά, πριν από χρόνια.

Η φωνή σου μέσα στον αέρα του καλοκαιριού

αγαλλίαζε και γέμιζε ολόκληρη τη σιωπή.

Την κάθε άδεια ρωγμή.

Κατάλαβε τότε πως όλα του τα χρόνια

είχαν περάσει σαν τ'άσχημα τραγούδια του κόρακα

τόσο δεμένα στο έδαφος, τόσο βραχνά,

κράζοντας απερίσκεπτα, κράζοντας ...

Την κατάγραψε στη μνήμη του

αυτή τη στιγμη, σαν η μόνη της ζωής του

όπου χίλιες κουρασμένες ώρες

ξέχασαν το βάρος τους και πέταξαν.

Amathus v noci

Dlátem opracovals mramor

do mléčně bílé ženy

a vykoupals ji v měsíčním světle.

Za oči vsadils jí hvězdy, dals jí vlasy,

rty, a hýčkals ji – ach! tak něžně -

a ona, mramor měnící se v ženu, promluvila.

Pygmalióne, řekla, nikdy nezapomeň

na tuto hodinu, hlasy noci, ticho,

písně kamenů, mou první tvář.

To byla noc v níž jsi ji učinil ženou,

a ona tě učinila mužem.

A na břehu vlny chodily po špičkách.

Μια Νύχτα στην Αμαθούντα

Την κατασκεύασες από μάρμαρο

αυτή τη γυναίκα, άσπρη σαν γάλα,

και την έλουσες μέσ' το φεγγαρόφωτο.

Της έδωσες αστέρια για μάτια, μαλλιά,

χείλη και τη χάιδεψες – Ω! Μα τόσο απαλά -

κι εκείνη, πότε μάρμαρο, πότε γυναίκα, μίλησε.

Πυγμαλίωνα, είπε, αυτό να μην το ξεχάσεις ποτέ -

αυτή την ώρα, τη φωνή της νύχτας, τη σιωπή,

τα πέτρινα τραγούδια, το πρώτο μου πρόσωπο.

‘Ηταν η νύχτα που την έκανες γυναίκα,

και που σ'έκανε άντρα.

Και τα κύματα διέσχιζαν την άμμο

στις μύτες των ποδιών τους.

(Pozn. N. N.: Existuje legenda, podle níž sochař Pygmalión žil v Amathu, blízko Limassolu. Zamiloval se do sochy, kterou vytvořil z kusu bílého mramoru, a vzýval bohy, aby jí vdechli život. Pojmenoval ji Galatea, a stala se jeho ženou.)

Létání s Chagallem

             podle Marca Chagalla – Nad městem (1915)

Tiše, bezmračně letem

plaveme, nohy a ruce nad

střechami a poli a pouličními lampami.

Bruslíme po bílé obloze a

nad ni, náš dech se táhne za námi,

okolo listů a jejich tichých hlasů,

jako tóny houslí.

Ach, jak – jak to

děláš, že nespadneš ani neuklouzneš

ani nepřistaneš na zelené střeše

které bys nadělal modřiny? Nikdo se neptá,

ale každý je zvědav. Všichni

se dívají na plátno oblohy a šilhají,

a tajně vzdychají celý den a celou noc.

Je to sen, který vidíme jen my dva.

A nikdo jiný.

A nikdo jiný.

© Nora Nadjarian

translation © Gianfranco Armadio-Tiberti

Published with the author's and translator's kind permission

Nora Nadjarian, kyperská básnířka. Publikovala tři sbírky básní, první vyšla v roce 2006 pod názvem Ledra Street. Její básně vyšly v antologii May Day: Young Literature from the Ten New Member States of the European Union (May Day: Literatura mladých autorů z deseti nových zemí EU). Její verše i povídky vyšly v antologiích a časopisech po celém světě (např. v Německu, Indii, Izraeli, ve Velké Británii, na Novém Zélandu a jinde).

linkuj.cz vybrali.sme.sk