Henry Psanec

Slovo formalismus bylo ve své době velmi populárním termínem, pomocí něhož se dal jednou provždy diskvalifikovat nejprve literární text, posléze i hudební skladba a vůbec jakékoliv umělecké dílo. Formalisté, nepřátelé lidu, otravovali zdravý vzduch a kazili vkus čtenářům - stalinská epocha se s takovými škůdci vypořádala po svém: buď je fyzicky zlikvidovali příslušníci tajné policie, anebo se spokojili s tím, že jejich díla vymazali z dějin kultury.

Přestože si slovo formalismus v sobě nese tuto extrémně negativní konotaci, bylo by třeba je znovu uvést do literárního provozu. Pokud by mělo označovat obrat umělců k pouhé formě a odsunutí významu nebo sdělení do pozadí, pak by jeho využití bylo zcela namístě.

Horkým kandidátem, jehož by se označení formalista nemohlo nijak dotknout, by byl básník a amatérský přírodovědec Miroslav Fišmeister, autor knih Ten stolek je nízký! (2005), To okno je malé! (2006), Aspoň že postel je pohodlná... (2007), (a překvapivě) Pískoviště (2007). Jeho poslední sbírka je na rozdíl od těch minulých nazvána velmi jednoduše: Z (2009). Předpokládám, že ho hra na komponované názvy po dvou letech přestala bavit.

Fišmeisterova poezie je přímo učebnicovým kouskem autorského matlalství, svědčícím ani ne tak o invenci sdělovaného, jako spíš o obsesivní potřebě něco říkat, chrlit ze sebe verše jeden za druhým bez jakékoliv tvůrčí ambice o jejich významové (nebo dokonce zvukomalebné) sepětí. Bez ladu a skladu vršená slova, jež jsou chaoticky seskládána do veršů, unyle plynou a jejich četba je strhující asi jako poslech tuneru během přejíždění FM pásma. Spoustu nesouvislých keců, které chtějí být dobrým vysíláním v případě tuneru, nicméně sem tam vytrhne aspoň nepříjemné pískání - jenže u Fišmeistera nic takového nehrozí ani náznakem. Formalismus jako lekce verbalismu.

Přibližně třikrát textura sbírky Z vyplaví sdělení, které má nejspíš sloužit důkazem, že myšlení ve světě ztracených souvislostí postrádá smyslu, např.: Neexistence smrti / a její stálá přítomnost / jsou totéž. Zbytek textů tvoří převážně spojení podstatné jméno + přídavné jméno: Další chladné léto s ústy přehradních ryb. / Muší píseň, / věžní. / Modrá. / Otevřená zlomenina páteře, / oranžová kyselina / kapající na ultrafialovou míchu; atd.

K vyzrálému básníkově projevu samozřejmě patří smysl pro humor (Úsměv uhlí. / Průtrž mačet. / Úsměv koksu. / Průtrž mačet. / Úsměv briket / Průtrž mačet. / Dívka ráno zemřela.), pro aluze a samosebou i neologismy (Brambory z jam metra, / pro Zaziiny další návštěvy. / Ó, ta měkkost chodby! / Polopomeranče přičinlivých bandikutů, / prázdná místa, / bonne nuit...).

1) Dříve než bylo oficiálně vymezeno formalistní umění, poznalo se hlavně podle toho, že dokázalo pořádně nasrat sovětské ideology. V případě amatérského přírodovědce a ještě amatérštějšího poéty Fišmeistera půjde ale nejspíš o jinou reakci: nutkavou potřebu zbavit se co nejdřív té žluté knihy, hodit ji do kontejneru, do kamen, kamkoliv, hlavně aby byla pryč. Předpokládám, že i to by autor chápal jako kritéria dobře odvedené práce.

2) Nedávno se mi dostala do ruky knížka poezie jakéhosi Fišmeisterovi podobného poéty Horanského, nazvaná Amenkámen. Vzhledem k tomu, že vyšla někdy v polovině 70. let, ji řadíme k oficiální normalizační literatuře, jejíž autoři se zmohli vyhnout marastu své doby chválihodným manévrem: jednoduše se schovali za symbolický nános metafor a hověli si ve všeobecné nestravitelnosti svých veršů. Fišmeisterovo dílo je jedním z mnoha důkazů, že ani dnes se situace nezměnila. Máme je tu pořád, poety, kteří utíkají před drsnou realitou neonormalizace do svých autonomních verbálních hájů. Čekají tam na ně nejspíš jejich přátelé, jimž potom rozdávají své knihy ku potěše obou stran.

3) Co vedlo nakladatele k tomu, aby tohle vydal? Skoro to vypadá, jako by se mělo vydávat všechno těm, kdož si seženou příslušný obnos a zajistí odběr alespoň poloviny nákladu.

Miroslav Fišmeister: Z. Větrné mlýny. Brno, 2009.

***

Za sebe dodávám, že hra na komponované názvy mě bavit nepřestala, ale ta věta v Profesionálech už dál nepokračovala. (Co znamená "jedovatá obálka", nevím. A báseň považovaná za humornou mi moc humorná nepřijde "Dívka ráno zemřela.") 

Publikováno se svolením autora.

linkuj.cz vybrali.sme.sk