Henry Psanec

Milan Ohnisko

Příteli, ještě jednou gratuluji k Z. Čtu ji (sdostatek se již pokochav vizáží knihy, a moci se tak soustředit, opět, na básně samé) cestou do Mů po tramvajích – a jímá mne pocit, že TOTO JE JEDNOZNAČNĚ TVOJE NEJLEPŠÍ SBÍRKA. Mnohé její texty jsou vskutku uhrančivé. A tys – velký čaroděj: černokněžník s dětskou duší*

Já zase dodám, že Milanova – rovněž pátá – sbírka Azurové inferno je podle mne jeho zatím nejlepší (a obecně výborná). A moc mu děkuju za vzornou péči, kterou věnoval redakci mého textu.

***

Petr Hruška

(ode mne; dovysvětlující) Bratři Hruškovi a Souček, to je podivuhodná věc! Tvůj bratr napsal v recenzi Stolku "Úhrnem je jeho poetika rozepjata od básní připomínajících třeba takového Pavla Řezníčka (ač v nich nalezneme i ironickou zmínku o jistém „ministrovi magnetických polí") k veršům, jejichž zklidněný melancholismus by se uplatnil spíše ve sbírkách Ivana Blatného." Vlastně díky této větě jsem se s ním seznámil, protože mě toto spojení (archetypálně surrealistická magnetická pole!) vůbec nenapadlo – a to jsem na surrealistech vyrůstal – byla to narážka na teorie Ludvíka Součka o vyhynutí mamutů (kde hrálo roli magnetické pole Země; říkal jsem si, že tak důležitá věc by měla mít ministra: třeba mamutího). Tahle báseň je na motivy Součkova románu Sluneční jezero, kde kosmická loď Rider, která přistála na Marsu, přivezla na svém pancíři nějaký organismus (možná; možná že bakterie). Tvou báseň ovšem znám!  

***

Milan Děžinský

24.02.2010

(00138) Váradi a Fišmeister

Ač se už k současné poezii kriticky příliš nevyjadřuji, teď se vyjádřím. Každá neopodstatněná zásada je odsouzena ke konečné trapnosti. Tedy: v posledních týdnech se mi do rukou dostaly dvě sbírky, které mne zaujaly, a bylo by škoda, kdyby zapadly.
První z nich je prvotina Petra Váradiho Místo trvalého pobytu, kterou vydala Městská knihovna v Děčíně ve své edici Nomisterion.

(...)

Druhou sbírkou je pátá kniha Miroslava Fišmeistera s jednopísmenným názvem Z, vydaná ve Větrných mlýnech. Miroslav Fišmeister nevěří na stávající pravidla, nebaví ho dané poetické zákony, smyslem jeho poezie, řekl bych, je vyzývat a zpochybňovat sám smysl. Jestliže bych měl mluvit o pocitu, který mne jako čtenáře jeho hravého, nepředvídatelného básnického vesmíru provázel, byl by to jistě pocit neomezené, nespoutané, ale zároveň nezvladatelné svobody, úlevný pocit z toho, že tady se na imaginaci nehraje, tady je imaginace v nezastřené, riskující, bojující podobě. Imaginace, za jejímž kytičkovaným závěsem se odehrává život, někdy banální, jindy smutný a tíživý:

(Na zeleni)

Na zeleni.
Stařena svolává děti
krásné jako ukolébavky.
Když jsem byl malý,
myslel jsem, že mezi mraky
je vchod do nebe.
Dnes si to myslím znovu,
leže ve vodě, pozvolna usychaje.
V chatrči jsem viděl lásku
a sladké havrany zas v bílých údolích.
Zeleně jsem slyšel déšť
a tvoje jméno, v němž jsi ty.
Po nocích sedávám s čeřenem,
jehož účelem je on sám,
a počítáme listy na hladině
nad kterou ses usmála:
prastrach koberce vede ke světlu.
Oříšky se odrážejí od uhelnatých zdí.
Kde jsou nejpřísnější stoly,
tam jsou píšťalky z vrb.
Věšíš slzy zpět na jantar,
tichokounci v masožravých hnízdech
se vracejí k tobě.
Srdce se zachvěje ve vzduchu
a pak se roztříští o zem.
Ale prastrach koberce vede ke světlu.

***

Pavel Šrut v telefonu: "280 stran? No to je děsný, Mirku! Já si musím dát panáka!"

linkuj.cz vybrali.sme.sk