**bez titulku**
Manželka kupuje raketu někde v bazaru, je to kosmická loď třípokojová, má prázdnou spíž s oknem, v němž je síťka proti hmyzu, ložnici s postelí z naležato položených schodů pokrytých kobercem, na které odmítám spát, a velikou dřevěnou polici na níž z háčků visí maličké, na pořádné napití se nepraktické bílé šálečky s oranžovými motivy, pro které má loď vyprošenu výjimku ze zákona setrvačnosti, takže se nehýbou a tím pádem nerozbijí při prudkém zabrždění, a obývací pokoj s vínově rudým kobercem, který je i na proleželé pohovce; hrajeme s manželkou šachy; uznávám, že jsem měl o několik desítek tahů před současným hrát koněm, a nemusel jsem to teď remizovat – oba si měníme na poslední řadě pěšce na bagety, přičemž oba tak činíme na té stejné poslední řadě, tedy osmé; rozčileně si mnu pleš, protože chyby koněm mi vadí, potřásám dlouhým, zvlněným věncem vlasů na temeni, vyfukuji oblak kouře z papirosy a halím se úžeji do černého, plouhavého zimníku jemuž z poutek na zádech visí v dlouhém u jeho pásek. Jsem Michail Tal.
Manželka je náhle pryč, na dvacet nebo třicet let mizím do šílenství – pozorován okolím, snad zpoza skla, osm hodin spím, čtyři hodiny hraju šachy bílými (černé na šachovnici nejsou), čtyři hodiny se dívám na televizi, všude je modré světlo, den má šestnáct hodin. Vystupuji z tohoto stavu, raketa dorazila do jiné galaxie. Přistála v Moskvě, úplně totožné s pozemskou Moskvou, hlásím se na šachový turnaj. Za umakartový stolek naproti mně si sedá arogantní tlustý pán, kouří dýmku, ani si nesundá kabát, asi očekává, že s bláznem / mrtvolou / neexistujícím dlouhou partii nesehraje, něco v tom smyslu říká, neodpovídám, neberu na vědomí to, že jsme v obrovské vysokoškolské jídelně, všude je modré světlo, pán dostává po několika minutách velmi ponižující dušený mat koněm v osmém tahu, znovu jsem uznáván jako jeden z nejlepších šachistů světa, nikdo neví, že jsem stále šílený, jen já. Jedu na letiště, je na něm supermarket, mezi jednotlivými odděleními jsou uzoučké průchody s dvěma schůdky, přesto všichni chodí s obrovskými vozíky tak, jako by tam úzká schodiště nebyla, tlačím svůj prázdný vozík za velmi tlustým Lucianem Pavarottim, poznává mne, chce, abych jej vyfotil s fialovou čokoládou, fotoaparát odmítá dvakrát ostřit, zaostří až Mistra držícího smutně v ruce hlávku salátu, do záběru se mísí oranžové a červené ženy s nevlídnými účesy, Pavarotti se mi podepisuje, mluvíme spolu italsky, loučíme se, scházím do oddělení knih, hledám Hobita, prodavačka ukazuje "Tohle všechno je Tolkien, kde je tam Hobit a kolik vydání, nevíme", mluvíme spolu rusky, listuji finským překladem, moje raketa má odlétat, přesto hledám dál, nekupuji žádný, mají dvě knížky od Alana Stivella, jednu tmavohnědou a jednu zelenou, na krásném, vonícím papíře, je to bretaňsko-česká bilingva, jeden verš mne zasahuje jako vzpomínka na lásku, vím, že po takovém zážitku je ty dvě knihy zbytečné kupovat, vracím se přes trávník se zpustlými skleníky, dva moji spolužáci připevňují třetímu na ucho dva drátky a vyzývají ho k běhu, on běží, oni točí kličkou, běžec dostává elektrickou ranku, velmi legračně, ač s takovým vtipem nesouhlasím, zakvílí a spadne tváří do blátivé kaluže, pláče, protože s obličejem od bláta ho nevezmou na vojnu, kam chce, druzí dva ho posílají umýt se, s vojnou to dobře dopadá, je přijat, navíc v počtu uběhnutých metrů se řadí na vysoké místo, na rozježděném trávníku je ještě pár zelených stébel, přemýšlím o šílenství.
Sen okolo 23h včera. (To jest asi před dvěma hodinami). Čokoláda, s níž se chtěl vyfotit Pavarotti, je "náhodou" stejná jako ta, kterou po půlnoci vybaluji z balíčku, který přišel ráno; nikdy předtím jsem takovou čokoládu neviděl.
Míša Tal, šachová olympiáda, Malta 1980
Je za deset minut půl desáté,
a všude jsou čtverce.
Už deset minut
je za deset minut půl desáté,
a něžný oranžový vorvaň
vysezený Elysejským palácem z podkladku
myslí na živé dřevce,
které ve dvou hradech z modrého mramoru
natahují hodiny, stále, stále.
Už šachovou figurku
je za deset minut půl desáté,
a býložravý gepard se žene
za antilopami tvých ňader.
Už Ganyméda
je za deset minut půl desáté.
*
Komentáře
[1] (Oby - WWW) Vloženo 01.12.2009, 02:54:52
Gratuluju, Henry, že si pamatuješ takový dlouhý sen a ještě ho tu dokážeš tak živě popsat. Co bych za to dala, kdybych si pamatovala aspoň desetinu. Ta fialová čokoláda zní dobře. ;o)[2] (Henry Psanec - WWW) Vloženo 01.12.2009, 03:01:20
Ten sen trval chviličku, protože o tři čtvrtě na jedenáct jsem se koukal, kde co zvoní, a v jedenáct se probudil. Čokoláda měla jenom fialový obal.[3] (Děd nevěd - Mail - WWW) Vloženo 01.12.2009, 07:42:18
Tak mi napadá v půl osmé a deset minut, že je to skvělý scénář. Film jsem si nechal proběhnout hlavou a jdu do práce.[4]Henry (Mod. ) Vloženo 01.12.2009, 10:58:20
musíš si tu čokoládu rozbalit:-)
a zvláštní, krásně popsaný sen:-)je vidět, že máš fóbii z koní:-))
mně se zdávají úplně obyčejné věci, většinou nepublikovatelné:-)
[5] (Henry Psanec - WWW) Vloženo 01.12.2009, 11:02:02
Tedy D. n., na ten film bych se rozhodně nedíval.[6] (Henry Psanec - WWW) Vloženo 01.12.2009, 11:03:45
Mod, jasněže ji rozbalím.
Z koní fóbii nemám ani trošku (ze žádných zvířat), však jsem s nimi rok v zoo pracoval.
[7]Henry (Mod. ) Vloženo 01.12.2009, 11:22:23
patrně podvědomou, z toho snu vyplývá úplně jasná fóbie z koní:-)), ježyš dělám si legrací!![8] (Henry Psanec - WWW) Vloženo 01.12.2009, 11:30:10
Kde to bylo, že Smrt nerad hrál šachy, protože si nebyl schopen zapamtovat, jak táhne kůň? Pratchett? Koně a jiné kopytníky mám hrozně rád. Nejradši zebry Grévyho.[9] (Ofelie [openID] - WWW) Vloženo 01.12.2009, 14:01:07
Líbí se mi výjimka ze zákona pro hrníčky, zkusím ji svému snídaňovému, už patřičně otlučenému, taky vyjednat.[10] (Henry Psanec - WWW) Vloženo 01.12.2009, 14:41:11
To vyjádření jsem šlohl Ludvíku Součkovi ze Slunečního jezera. Dnes na mne, před chvílí, Míša Tal juknul z obálky jedné knížky, kterou jsem si poprvé prohlédl. Tvoje kuchyň prudce brzdí?[11] (Oby - WWW) Vloženo 01.12.2009, 16:31:01
Vy máte asi nějaký lepší bazar. Ve zdejším jsem zatím neviděla ani kosmickou loď dvoupokojovou. Nevzpomínáš si, kolik za tu raketu chtěli? ;o)
2) No však jó, obal. Tedy už jsem viděla čokoládu všelijak strakatou, ale fialovou ještě né. Myslela jsem to tak, že v tom fialovém papíru mohla být dobrá čokoláda. ;o)))
[12] (Henry Psanec - WWW) Vloženo 01.12.2009, 16:56:33
Nemůžu si přece vzpomenout, psal jsem, že ji donesla manželka.
Možná byla dobrá, ale ve snu jsem ji neochutnal; a tu, co mám vedle sebe na knihách, taky ještě ne.
[13] (Ofelie [openID] - WWW) Vloženo 01.12.2009, 18:26:10
[10] Až dodneška mě to nenapadlo, ale nejspíš opravdu prudce brzdí. Proto mi padají z rukou hrníčky a otloukají se. Provedu pozorování.[14] (Henry Psanec - WWW) Vloženo 01.12.2009, 18:32:14
Tedy, prudce brzdící kuchyň je skoro tak dobrá jako "Time Considered as a Helix of Semi-Precious Stones". Pozoruj opatrně![15] (nominek - WWW) Vloženo 01.12.2009, 23:02:37
Úžasně popsaný sen!!! Hlavně ta výjimka pro hrníčky mě taky nadchla... Henry, zas jsi mi vyloudil úsměv na tváři :-)
ad 8) a já už vím proč ty Grévyho zebry (spiklenecký smajlík)
[16] (Henry Psanec - WWW) Vloženo 02.12.2009, 09:42:48
To jsem rád, nominku.
Bezva, spiklenci Grévyho zeber. Škoda, že kdysi nebyli nějací spiklenci těch zeber, které už byly vyhubeny.
Všechna pole jsou nepovinná.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Komentáře obsahující invalidní prvky budou editovány, lépe smazány :)
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Komentáře obsahující invalidní prvky budou editovány, lépe smazány :)