Henry Psanec

Švýcar a jeho družka se u realitního makléře Morice objevili zrovna ve chvíli, kdy jsem se mu poprvé pokoušel nejenom naznačit, nýbrž v podstatě vědecky objasnit příznaky svého citového a duševního onemocnění, kdy jsem dorazil do jeho domu, abych se Moricovi, člověku v tuto chvíli mi pravděpodobně skutečně nejbližšímu, znenadání tím nejbezohlednějším způsobem pokusil odkrýt nemocí nejenom zasaženou, nýbrž již zcela zohavenou vnitřní stranu mé existence známé mu doposud jen z její vnější strany, jež ho nijak neiritovala, a tudíž nikterak neznepokojovala, přičemž jsem ho musel vystrašit a vyděsit nečekanou brutalitou svého experimentu, tím, že jsem onoho odpoledne zčistajasna zcela odkryl a rozkryl vše, co jsem po celých deset let, co se s Moricem znám a přátelím, před ním zastíral, vlastně mu po celou dobu s matematickou přesností zatajoval a bez ustání a neúprosně vůči sobě samému před ním skrýval, abych jemu, Moricovi, ani v nejmenším neumožnil nahlédnout do podstaty své existence, takže jsem Morice značně vyděsil, mne však toto jeho zděšení ani v nejmenším nemohlo přimět k tomu, abych ovládl svou touhu vypovídat se, která se mě, samozřejmě rovněž pod vlivem počasí, onoho odpoledne zmocnila s nebývalou silou, postupně jsem onoho odpoledne, jako bych ani neměl jinou možnost, odkryl před Moricem, kterého jsem onoho odpoledne zcela nečekaně přepadl z duchovní zálohy, vše, co se mě týká, odkryl jsem vše, co bylo třeba odkrýt, rozkryl jsem vše, co bylo třeba rozkrýt; během celé scény jsem, jako vždy, seděl v rohu pokoje, který nazývám pokojem s pořadači značky Leitz, přímo naproti dvěma oknům, hned vedle vstupních dveří vedoucích do Moricovy kanceláře, zatímco Moric seděl naproti mně ve svém šedivém zimníku, vždyť již byl také konec října, a možná už byl touto dobou i v podnapilém stavu, ale to jsem vzhledem k tomu, že se již setmělo, nebyl schopen s jistotou rozeznat; po celou dobu jsem ho nespustil z očí, vypadalo to, jako bych se onoho odpoledne, poté, co jsem týdny nebyl v Moricově domě a vlastně celé týdny trávil jen sám se sebou, a byl tudíž příliš dlouhou dobu odkázán na svou vlastní hlavu a své vlastní tělo, než aby to nezanechalo na mé nervové soustavě zhoubné následky, soustředěn nejvyšší možnou měrou na vše, rozhodl udělat cokoli, co by mi skýtalo záchranu, a tak jsem konečně opustil svůj vlhký a studený a ponurý dům a rozběhl se hustým a zatlívajícím lesem k Moricovi, na něhož jsem se vrhl jako na oběť, jež mi má zachránit život, s tím, to jsem si cestou do Moricova domu předsevzal, že ho svými odhaleními, a tedy skutečně nemístnými urážkami budu obtěžovat tak dlouho, dokud nedosáhnu alespoň snesitelného stupně úlevy, a tudíž před ním neodkryju a nerozkryju ze své léta mu skryté existence tolik, kolik jen bude možné.

Thomas Berhard et jiní – sloupek Eca završený slovinskou poesií, a Vincentův modrý obraz vykukující na záložce z Hadího kamene.

The Swiss and his woman friend had appeared at the real-estate agent Moritz‘s place at just the moment when, for the first time, I was trying not only to outline to him the symptoms of my emotional and mental sickness and eventually elucidate them as a science, but had come to Moritz‘s house, who in point of fact was then probably the person closest to me, in order quite suddenly and in the most ruthless manner to turn the inside of my, by then not just sickly but totally sickness-ridden, existence, which until then he had known just superficially and had not therefore been unduly irritated let alone alarmed in any way, turn that inside of my existence out, and thus inevitably alarmed and appalled him by the very abrupt brutality of my undertaking, by the fact that, on that afternoon, I totally unveiled and revealed what, over the whole decade of my acquaintance and friendship with Moritz, I had kept hidden from him, indeed concealed from him throughout that period with mathematical ingeniousness, and kept continually (and pitilessly towards myself) covered from him, in order not to grant him, Moritz, even the slightest glimpse into my existence, which profoundly horrified him, but I had not allowed that horror to impede me in the least in my revelaing mechanism which had, that afternoon and of course also under the influence of the weather, gone into action, and step by step, that afternoon, I had, as though I had no other choice, all of a sudden pounced upon Moritz from my mental ambush, unveiling everything relating to myself, revealing everything there was to reveal; throughout the incident I had been seated, as always, in the corner seat facing the two windows by the entrance to Moritz‘s office, to what I always called his box-file room, while Moritz himself, after all this was the end of October, sat facing me in his mouse-grey winter overcoat, possibly by then in a drunk state, which in the falling dusk I had been unable to determine; I had not, all that time, let my eyes leave him, it was as if that afternoon, after many weeks when I had not been to the Moritz house and had completely been on my own, which means reduced to my own head and to my own body, for a very long, though not yet nerve-wrecking, time in a state of utmost concentration about everything, resolved to do anything that promised me salvation, and finally, leaving my damp and cold and dark house and crossing the dense and sombre wood, pounced on Moritz as though on a life-saving sacrifice in order, as I had determined on my way to Moritz‘s house, to persist in my revelations and therefore downright improper hurts until I had reached a tolerable degree of relief, which meant until I had unveiled and revealed as much of my existence which for many years I had concealed from him.

© Thomas Bernhard, Ewald Osers (Yes)

Dostal jsem dopis z Finska, tak jakési polární slunce...

Jenže radši mám slunce v létě, tak ještě automatem udělaná fotka pořízená od mého psacího stolu:

Until we've reached the caravans of sea

linkuj.cz vybrali.sme.sk