Henry Psanec

jak Martin s laskavostí jemu vrozenou podotkl, krom vaření špaget (párek, cibule, sýr, kečup), procházek okolo nohejbalistů (spíše sprostých než zemitých, řekl bych, soudě dle výroků – citlivější povahy prominou – jako „Hlavně že vole máš vole trenky až v prdeli, pi*o!", nebo používání slova „mam*d", s nímž jsem se nikdy předtím ani potom v mluvené češtině nesetkal) a toho, že jsem mu s radostí vždycky vyhotovil domácí úkoly do jazykové školy (hlavně tzv. „sentence transformation" jsem doslova miloval; jednou – tehdy jsem musel mít obzvláště jasno – jsem na zadaný úkol „napište co nejdelší anglickou větu ze slov začínajících na "A" z fleku vymyslel „Asthmatic and almost aristocratic Alexander Alexandrovich Afinogenov, after angrily abusing an Abyssianian astronaut, arrived at Alan's and Alice's anniversary at an anti-aristotleian academy and accused an airsick abbot, although abbots and acolytes aren't appropriate and always aim at anyone accelarating after an airbrickful afterglow"; když tuto větu dostal druhý den lektor Alan do ruky, řekl Martinovi „Že to psal Mirek?" – Alan byl mým lektorem o rok dříve – a Martin přisvědčil: prozradilo mne „airbrickful", jest se mi domnívati), dívali jsme se vždy na daný noční zápas, a protože Martin bydlel na druhém konci Brna, občas, došlo-li k prodloužení, u nás přespával. V té době, okolo přelomu tisíciletí, byla ještě naživu moje babička. A právě s ní je spojena ona příhoda, o které chci vyprávět (pokud jste jako Prasátko neusnuli uprostřed předchozí věty).

Tak tedy, když u nás Martin přespával, maminka šla spát na druhou postel do místnosti, kde spím já, babička do maminčiny postele, a Martin spal v posteli babiččině. Uspořádání toto neneslo s sebou žádné problémy, až poslední rok, kdy babičce (v té době už, což nikdo z nás netušil, se začínající Alzheimerovou chorobou) bylo už hodně přes osmdesát, a pokud šla v noci na wc, automaticky zamířila do své postele, nepamatujíc se, že je u nás host na fotbal. A jedné takovéto noci se Martin probudil, protože cítil, jak ho někdo hladí po vlasech. Otevřel oči, a v místnosti zalité měsíčním světlem spatřil drobnou, velmi starou postavu v dlouhých bílých šatech, s vrásčitou tváří, která ho drobnou rukou víská ve vlasech.

„Takhle to tedy vypadá", pomyslel si Martin.

Potom se probral, a uvědomil si, že je to moje babička. Dodnes na to rád vzpomíná. A já Ti, drahý příteli, posílám krásný pozdrav do Litomyšle – co nejdříve na viděnou!

linkuj.cz vybrali.sme.sk