Henry Psanec

M dočetl Forsythovy "Žoldáky", poslouchá punk, a je smutný.

Tribunovi dík za to, že petici rovněž zveřejnil. Kojot mi sice řekl, že protagonistům události je to jedno (musím ovšem jedním dechem dodat, že tu petici podpořil!), ale co víc tedy dělat? Lehnout si před buldozer; stát se farníkem reverendky Bombarlackové; emigrovat? Jak smutně znějí po deseti letech slova Ivana Magora Jirouse:

"Vezmi si tu generaci 17. listopadu. Vždyť to byly většinou děti z komunistických rodin, jinak by se na ty školy nedostaly. Ale ty děti pochopily, o co jde. Neříkám, že revoluci vybojovaly, ale rozhodně ji nastartovaly. Tu jejich výzvu Děkujeme, odejděte! podepsaly desetitisíce lidí, což mi přijde fantastický. Mám ostatně dojem, že se nejen mladí lidé, ale i společnost jako celek z tý kocoviny porevolučního vývoje probírá. Teď jsem byl třeba recitovat v Rakovníku – zastavili jsme se předtím na panáka v jedný hospodě, která je součástí sportovního areálu, kde je bazén, a město ho chce zrušit. Barman nám přistrčil k podpisu petici proti tomu zrušení, kterou už podepsalo několik set lidí. A to je ohromný. Mao Ce-tung kdysi řekl: "Lidi se můžou osvobodit jenom zdola, shora je možné je jen ujařmit." Nikdy jsem nebyl historickej pesimista, ale teď už je vidět reálně, že lidi berou "vládu věcí svých" do svých rukou. K čemuž chci ovšem podotknout, že když slyším Kubišový Modlitbu dnes, tak se mi dělají osypky. Jo, a dej tam taky prosím tě, že mi vadí, když Kubišová jí psy."

(Rozhovor s Jiřím Rulfem)

Kde jsou ty ruce dneska? Voli je vypili?

" – Podobá se přelom 20. a 21. století v něčem době před sto lety? 

Jak by ne! Nikdo neví přesně proč, ale jakási tenze, neklid, nejistota a obavy jsou v těchto dobách vždycky intenzivnější a zjitřeněji pociťované. A příčiny nemusí mít vždy konkrétní podobu nebo důvod jako je tentokrát ptačí chřipka, oteplování planety, přírodní katastrofy, finanční fiaska státu, všeobecná metastáza korupce nebo islámský terorismus. V době fin de siècle zakladatel Moderní revue, kritik a básník Arnošt Procházka, v Almanachu secese na rok 1896 přímo napsal, že „konce století jsou si rovny; jsou vždy kalny a kolísavy". Já osobně jsem přesvědčen, že ten „náš" může být mnohem osudovější a tragičtější. Přes všestranný pokrok techniky a nových poznatků, třeba v přírodních vědách a lékařství, upadají zoufale disciplíny humanitní; všechno se rozvolňuje v postmoderním bahně všemožných pseudo, retro a neo stylů, všechno směřuje k totální absenci jistot a řádu. Málokdo to vystihl tak přesně jako Hannah Arendtová: „Snad nic tak radikálně neodlišuje lidské masy současnosti od minulých století jako ztráta víry v poslední soud: ti nejhorší se přestali bát a ti nejlepší ztratili naději." To je možná ta dekadence nejryzejší, dekadence kat exochén."

(Rozhovor Radima Kopáče s Gustavem Erhartem na Portálu české literatury 19. 6. 2006; zvýraznění Henry Psanec)

"Táhnout do boje proti odcizujícím heslům a fanglím s obdobnými slogany a prapory znamená předem lézt do nové pasti, skutečná angažovanost, zdálo se mi vždycky, se může dovolávat jen konkrétních darů života, o jejichž ochranu jde: volné tvořivosti a hry, pravých lidských vztahů, důvtipu, nezávislosti ducha a jejich přirozeného rozvoje. Spíš než reagovat na agitku anti-agitkou znamená prostě angažovanost bránit – a pěstovat – skutečnou poezii; partajní dozorci, kteří právě to tak nesnášeli, neviděli ostatně věci jinak." (Petr Král ve svém "Nekryluju")

Topinka letí z okna, protože opékač je příliš bujný, zatímco v pozadí běží zprávy o katastrofách, a Daniel Auteil se snaží nasnídat, ve vynikající francouzské komedii S pravdou ven (u nás k dostání pod zběsilým názvem Kondomedie).

V té vesnici byl starší než stromy.

Přemýšlel odvážně jak střecha z tašek.

A pak, švih rukou,

a všechno se změní

            v modré trojúhelníčky loděk.

*

linkuj.cz vybrali.sme.sk