Henry Psanec

Přišel mi z dubnových slev balíček knížek (mamince děkuju za půjčku!), a mezi klenoty jako "Básnicky bydlí člověk" nebo "Člověk – bytost v sázce" (autor této, zakladatel etologie člověka, profesor Irenäus Eibl-Eibelsfeldt, je u nás známý pohříchu toliko svou cestopisnou knihou Galapágy – navíc za totality vydanou pirátsky. Pro jeho hlavní dílo etologické, říká Stanislav Komárek, nenašlo by se prý u nás dost čtenářů), o řadě knih mýtů z Arga nemluvě, přišel mi i de Saussure, "Kurs obecné lingvistiky". Dvě věci mne na něm udivily: nejeví se na první pohled být tak impenetrabilní jak jsem se obával, a zadruhé, na přední straně obálky (nebo zadní? „Trochu jsem se odřel na pravém boku. Nebo na levém?", abych zacitoval Sama Hawkense) bylo stehno a křídlo lučního koníka. O čem to svědčí? Nejsem hmyzopravec... Žeby „neníť zapodobno ni právno pěsnolibými pojíť ústami pěsnolibým" (viz)?

Zjistil jsem – tele jsem a budu, že při filmování fotoaparátem můžu používat zoom (dvanáct minut pauza na váš smích) – - mám výhodu v tom že vydržím zadržovat dech přes tři minuty, takže nefuním do mikrofonu – a tak jsem vesele filmoval p. Albína Nezaostřitelného. Byl jsem celý v černém (mít pleš a chůzi kolébavou, celý Chris ze Sedmi statečných), zřejmě mne považoval za konkurenci, protože dvakrát zaútočil na mou kecku.

Nestačil jsem ovšem tento pohyb zachytit kamerou. Asi potřebuji externího kameramana, aby natočil jak na mne útočí bělohlavý kos. Kopčemovi říkali Kopčem protože byl kopnut srnčetem. Jak by říkali mně? „Idiote", nejspíš. Je to krásné, ano, pouštět si k psaní Wagnera.

V pátek jsem měl zase svoje barevné slyšení – nebo něco v tom smyslu; cítil jsem údery basketbalového míče o palubovku jako vůni rizota. Aha, takže jsem měl čichové slyšení (že bych se konečně zapsal do příruček psychologie?) Došlu k tomu takto: Stephen Hendry zahrál v Sheffieldu deváté maximum své kariéry. Elfos která se na kulečník také dívá (a je nás takových víc) jsem napsal ať si pustí televizi, když je v přestávce jiného zápasu opakovali. Obratem odpověděla že na jejím Eurosportu je basketbal (ona bydlí u Grónska, a tam chytají německý), stejně jako na čt4. Podíval jsem se, copak je to asi za Medunku? – - chci říci, copak je to za basketbal? a bác do prcka zase jednou, býval bych zmeškal, zmýliv si dny, semifinále Euroligy. Ach, nádherné řecké derby. Ach, vzpomínky na Dražena Petroviće!

A já, ostříhán po roce na basketbalových 1,5 cm, vyfotil jsem poblíž holičství nějaké kachny (kromě mé fotky dole jsou všechny obrázky rozklikávací).

Tohle vejce tobě, Anno, místo sekané je dáno.

Kachny foceny zpoza Představy o pokus o imaginární portrét generála Bigearda (nebo tak nějak velmi podobně):

Elfos musím poděkovat, a abych navázal na jedno z recentních témat, detektivkovým způsobem, je to takové 3x praLes:

-                    upozornila mne na objev nového anomalokarida – i když pro nás příliš staré zasněné psy samozřejmě zůstává personifikací prvohor a vlastně predátora vůbec Dunkleosteus.

-                    sehnala mi v jejich antikvariátě Těplovovy "Rozpravy o kybernetice", čímž se po mnoha letech uzavřela má snaha o kompletaci předrevolučních Kolumbusů (ten Lev Těplov byl poslední kolumbusí desideratum mnoho mnoho let).

-                    ukázala mi, že je sice hezké vidět všude prvohory, ale neměl bych se přitom chovat jako ochlokrat. A tím příběhem to vlastně uzavřeme:

Když nám před pěti lety zateplovali dům, přejeli dodávkou myš. Ta pak za několik let skoro srostla s chodníkem; poznat co to je už nešlo. Vždycky jsem se na tu myš díval a byla zajímavá a její šeď na staré šedi asfaltu mi připomínala prvohory. Ale v první řadě to byla vlastně chudák myš, která nestačila utéct autu.

(tento snímek je focen ze 4. patra)

Na to upozorněn, vzal jsem zahanben svůj výtečný nůž a vydal jsem se myš odstranit a poskytnout jí místo, kde by se mohla znovu dotknout země. Samozřejmě mne nenapadlo udělat to jindy, než když se mezi hrajícími dětmi vracejí lidé z práce, takže jsem byl obklopen nejen čtyřmi prcky, kteří se zájmem přihlíželi, ale myslím, že se na mne podívalo i pár dospělých, jak se soustředěným výrazem odřezávám cosi z chodníku. Naštěstí to šlo velice snadno, myš jsem dal do hadříku, a už sám ji zahrabal na kraji pole. Měl bych se naučit latinsky a přečíst si Periphyseon.

Cože bylo podnětem k tomuto "přemyšlování"? Poděkovat mamince za fantastické rizoto, mimo jiné. Kdo máš chuť, přečti si ještě báseň Roberta Burnse v překladu J. V. Sládka:

Robert Burns

Polní myšce

Ty plachá, šedá myško malá,
ó, jak jsi ty se polekala!
Ne, netřeba, bys utíkala
tak o své žití !
Vždyť můž jen otka neurvalá
ti ublížiti.

Mně žel, že člověk vládou svojí
rve pásku, která tvorstvo pojí
a v přírodě se vše ho bojí, –
a zmíráš v strachu
ty, jež jsi rodem družkou mojí
a sestrou v prachu!

Já vím, že kradeš někdy z žit,
aj což, chuděrko, – nutno žít!
Z dvou mandelů si klásek vzít, -
nu, buď můj host:
bych moh si chleba umísit,
mně zbylo dost!

I z tvého domku strh jsem krovy
a z vetchých stěn si vítr loví,
a z čeho nyní stavět nový
než z ostřice? -
Je za dveřmi sníh prosincový
a vichřice.

Když pustla pole a co kde,
tys viděla, jak zima jde,
a myslila, že budeš zde
se hezky mít. -
Tu třesk! pluh krutý projede
Tvůj teplý byt.

Ta malá hrstka trávy, stlaní,
tě stála krušné namáhání. -
Teď vypuzena! za vše ani
ti nezbyl kout,
bys mohla přebýt sněhu vání
a nezmrznout!

Však, myško, také my to známe,
jak ostražitost často klame, -
plán nejlepší, jímž hlavu láme
si člověk, myš -
co z všeho zbude? – strasti samé
a bol a tíž.

A přec tvůj osud přešťasten!
ty pouze víš, čím zraní den:
zrak můj však zpátky obrácen,
ó, teskno tam!
A přede mnou? – já hádám jen
a hrůzu mám.

*** 

"Sending water lilies sailing

as she turned to get undressed." (viz.)

Where art thou, o Eilonwy?

linkuj.cz vybrali.sme.sk