Tazio Nuvolari

Posted on 3rd Květen 2009 in Texty

 

Příběh největšího automobilového závodníka všech dob,

který zaujme i ty, kteří se o automobilový sport vůbec nezajímají.

 

n 05

 

Tazio Giorgio Nuvolari (16. listopadu 1892 – 11. srpna 1953) byl italský motocyklový a automobilový závodník, považovaný spolu s Louisem Chironem a Rudim „Karačem" Caracciolou za nejlepšího jezdce meziválečného automobilového sportu. Někteří odborníci (a já neodborník) jej považují za nejlepšího automobilového závodníka všech dob. Dr. Ferdinand Porsche jej nazval "největším jezdcem minulosti, současnosti a budoucnosti". Jedinou velkou cenou kterou nikdy nevyhrál byla Grand Prix Československa.

 

n 06

 

Nuvolari, přezdívaný Il Mantovano volante (Létající Mantovan), Nivola, Malý velký muž nebo jednoduše Il Maestro, se narodil v Castel d’Ariu u Mantovy Arturovi Nuvolarimu a jeho manželce Elise Zorziové. Jak jeho otec, tak jeho strýc Giuseppe byli motocyklovými závodníky – zvláště Giuseppe, několikanásobný italský mistr, byl Taziovým vzorem. V roce 1917 se Nuvolari oženil s Carolinou Perinovou. Oba jejich synové zemřeli velmi mladí: Giorgio (1918 – 1937) na myocarditidu a Alberto (1928 – 1946) na nefritidu. Jeho žena zahynula ve svých 86 letech pátého ledna 1981 – v Gardone ji srazilo auto…

 

Kariéra před druhou světovou válkou

Závodní licenci pro motocykl dostal Nuvolari v roce 1915. Jeho kariéru zbrzdila první světová válka, během níž sloužil jako řidič v italské armádě. V závodě tak debutoval až v roce 1920 na Circuito Internazionale Motoristico v Cremoně. Následujícího roku si poprvé vyzkoušel i automobilový vytrvalostní závod, který vyhrál.

n 04

Roku 1923 na španělském okruhu Stiges Nuvolari okouzlil diváky nejen svým odvážným projížděním zatáček, ale i tím, že na základě sázky v nejprudší zatáčce v rychlosti 150 km/h políbil dceru majitele hotelu v němž byl ubytován. Dívka omdlela, ale brzy se probrala, a Nuvolariho tak v cíli očekávala nejen cena, ale také facka.

O rok později na okruhu Tigullio jel Nuvolari se svým autem pět centimetrů od okraje srázu k moři. Když do cíle zbývalo několik kilometrů, autu explodovala pneumatika. Řidič i mechanik skončili v příkopě. S pomocí diváků Nuvolari dostal auto zpět na silnici, otřeseného mechanika pokrytého olejem a blátem nechal mezi nimi, a bez pneumatik, tlumičů, sedadla, přístrojové desky a volantu dokázal díky dříve získanému náskoku dojet do cíle první – seděl na podlaze auta a místo volantu měl francouzský klíč.

V roce 1925 se Nuvolari stal mistrem Evropy v třídě 350 ccm díky výhře na Grand Prix Evropy. Velkou cenu národů vyhrál čtyřikrát za sebou (1925 – 1928) a závod na okruhu Lario dokonce pětkrát v řadě (1925 – 1929), vše ve třídě 350 ccm a na motocyklu Bianchi.

Taktéž v roce 1925 požádala Nuvolariho stáj Alfa Romeo, aby si vyzkoušel jejich závodní vůz. Autu se během závodu zavařila převodovka a Nuvolari měl těžkou havárii, během níž si zranil záda a měl zůstat měsíc v nemocnici. Navzdory tomu závodil už o šest dní později v Monze. Byl to závod na nějž motocyklová historie dodnes vzpomíná. Nechal se přesádrovat tak, aby mohl ovládat speciálně upravený motocykl, ke kterému jej museli přivézt, celého v obvazech, a posadit jej na něj – což trvalo víc než hodinu – a zvítězil. Podobnou věc předvedl ve své kariéře ještě několikrát – bylo spočítáno, že „přežil sedm smrtelných nehod". Lékaři se tenkrát vzdali veškeré odpovědnosti za případné následky a řekli, že by ho mohli nechat zavřít do blázince. Nuvolari zvítězil v dešti v 300 km dlouhém závodě jejž se účastnili i britští velikáni Handley a Simpson průměrnou rychlostí 130 km/h (což bylo víc než dokázal vítěz v pětistovkách) a hned po dojezdu omdlel.

n 10

Nuvolari na čtyřech kolech

 

1930

V tomto roce Nuvolari vyhrál svou první RAC Tourist Trophy (podruhé vyhrál v roce 1933). Jedna z legend, které se okolo Nuvolariho kupí, tvrdí, že když jeden ze závodníků rozbil výlohu řeznictví, Nuvolari jel přes prázdný chodník a pokusil se vzít si šunku. Sammy Davis, který se toho roku s Nuvolarim seznámil, vzpomíná, že Nuvolarimu se svým způsobem líbily situace, kdy se všechno spiklo proti němu (prý jej nebavilo vyhrávat s nejlepším autem na startu), a že prokazoval velký smysl pro černý humor: když mu Enzo Ferrari koupil zpáteční lístek na Sicílii, kde měl Nuvolari startovat v závodě Targa Florio, Nuvolari mu řekl "Zpáteční lístek? To si říkáte obchodník? Co když mě nazpět povezou v rakvi?".

V tomto roce Nuvolari a jeho spolujezdec Battista Guidotti vyhráli závod Mille Miglia v autě Alfa Romeo 6C 1750 GS spyder Zagato. Bylo to poprvé, kdy někdo tento závod vyhrál průměrnou rychlostí přes 100 km/h (100,450 km/h). Nuvolari v závodě startoval jako druhý za svým velkým sportovním rivalem Achillem Varzim. Jak bylo pro Nuvolariho typické, nestačilo mu, že (jezdci startovali v půlhodinových intervalech) v závodě vedl – chtěl i dojet jako první. Proto v noci za hluboké tmy, jakmile spatřil na silnici v dálce Varziho světla, vypnul svoje reflektory, aby jej Varzi nemohl vidět ve zpětných zrcátkách, a rychlostí přesahující 150 km/h se řítil za svým soupeřem několik desítek kilometrů. Světla zapnul až v okamžiku, kdy šokovaného Varziho dojel a předjel, těsně před cílem v Brescii.

 

1931

V tomto roce se Nuvolari rozhodl závodit pouze v automobilových soutěžích. Vyhrál Velkou cenu Itálie, byl druhý ve Velké ceně Belgie a jedenáctý ve Velké ceně Francie. Zvítězil v závodech Targa Florio a Coppa Ciano. Při tréninku na Targa Florio měl nehodu, po níž jej spolujezdec nemohl najít. Když jej volal, Nuvolari se mu ozval z trávy a poprosil jej, ať nekřičí – díval se na hnízdo kde byly mladé křepelky a nechtěl aby je jeho kolega vyděsil.

n 01

Nuvolari na Coppa Ciano, mezi posluchači mladý Giuseppe Farina

 

1932

Nuvolari se díky tomu, že měl – u něj zcela výjimečně – jedno z nejlepších aut té sezóny, Alfu Romeo P3, stal po dvou vítězstvích a jednom druhém místě na evropských velkých cenách mistrem Evropy. Vyhrál navíc Grand Prix Monaka a podruhé
Targa Florio. Na tento závod vzpomínal jeho mechanik Mabelli: "Nuvolari mi před startem řekl, abych se pokaždé když vykřikne skrčil na podlahu. Výkřik znamenal, že vjel do zatáčky příliš rychle a že je potřeba snížit těžiště auta, aby se nepřevrátilo. Na podlaze jsem byl celý závod. Nuvolari začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední." Jeho traťový rekord zůstal nepřekonán dvacet let.

n 11

Targa Florio’32

V Monze si při tréninku poranil zápěstí a tak v závodě při průjezdu rovinkou v rychlosti 200 km/h řídil jednou rukou. V posledním kole mu došel benzín a tak místo vítězství odešel třetí.

28. dubna toho roku mu italský básník Gabriele d’Annunzio věnoval odznak – zlatou želvu symbolizující opak Nuvolariho rychlosti. Stala se vskutku závodníkovým symbolem (Nuvolari rovnalo se kanárkově žlutá kombinéza s iniciálami vpravo a želvou vlevo) a také talismanem a jeho kombinézu už neopustila. D’Annunzio často hostil Nuvolariho ve své vile; od něj pochází i přezdívka „Létající Mantovan".

1933

"Tazio Nuvolari nebyl jen automobilový závodník. Pro Itálii se stal symbolem, polobohem, legendou symbolizující vše, čeho chtěla mladá Itálie dosáhnout; mužem, který "dokázal nemožné" – ne jednou, ale pravidelně – Davidem, který vítězil nad Goliáši automobilového sportu. Byl to Il Maestro." Cyril Posthumus

V tomto roce Nuvolari vyhrál, spolu s Raymondem Sommerem, závod 24 hodin Le Mans. Během závodu se objevila v jejich benzínové nadrži díra, kterou mechanici během zastávek v boxech pokaždé zalepili žvýkačkou. Během závodu devětkrát vylepšil traťový rekord.

Vyhrál také podruhé Mille Miglia, tentokrát s Decimem Compagnonim.

 

1934

"Ti kteří Nuvolariho obviňují ze ztřeštěnosti by měli mít alespoň tolik poctivosti, aby přiznali, že to byla jedna z nejúchvatnějších ukázek nezdolné odvahy a vytrvalosti všech dob. Takoví lidé vyhrávají závody!" Francis Curzon, 5th Earl Howe, o Nuvolarim na AVUSu

Po pátém místě na Grand Prix Monaka se soukromým vozem Bugatti se Nuvolari těžce zranil v Alexandrii na Circuito di Pietro Bordino, když se vyhýbal stojícímu autu jiného závodníka. Protože se v nemocnici nudil, nechal si upravit své Maserati tak, aby mohl všechny tři pedály obsluhovat levou nohou, a maje pravou nohu stále v sádře, dojel pátý v silné konkurenci. Noha jej bolela celý rok; navíc jeho Maserati nebylo příliš konkurenceschopné.

 

1935

Nuvolari požádal o zařazení do týmu Auto Union, ale tým jej pod nátlakem Achille Varziho, který nechtěl být ve stejném týmu jako jeho soupeř, odmítl. Nuvolari se proto obrátil na Ferrari, ale byl odmítnut i tam. Tým jej však nakonec přijal na nátlak Mussoliniho (ten Nuvolariho miloval; Nuvolari tyto city ovšem naprosto neopětoval).

V tomto roce zaznamenal Nuvolari své životní vítězství, mnohými považované za vůbec největší vítězství v dějinách automobilového sportu. Na Grand Prix Německa na Nürburgringu, kde Nuvolari jel na čtyři roky staré Alfě Romeo P3 (3167 ccm, kompresor, 265HP) proti dominujícím, všechny ostatní porážejícím domácím týmům – pěti Mercedesům Benz W25 (3990 ccm, 8C, kompresor, 375HP, jezdci: Rudolf Caracciola, Luigi Fagioli, Hermann Lang, Manfred von Brauchitsch a Michael Geyer) a čtyřem Auto Unionům Tipo B (4950 ccm, 16C, kompresor, 375HP, jezdci Bernd Rosemeyer, Achille Varzi, Hans Stuck a Paul Pietsch), dokázal zvítězit průměrem 120,7 km/h. Toto vítězství vešlo do historie jako "Nemožné vítězství". 300,000 diváků, po chvíli šokovaného ticha, připravilo Nuvolarimu bouřlivé ovace; zato představitelé Třetí říše v publiku byli rozzuřeni. Vavřínový věnec už předem připraven pro německého vítěze byl obrovský – malému velkému muži Nuvolarimu sahal pod kolena.

 

1936

V květnu měl Nuvolari další nehodu, během níž si poranil několik obratlů v tréninku na Velkou cenu Tripolisu – praskla mu pneumatika. Navzdory tomu, že mohl stěží chodit, a lékaři mu nařídili dvacet dnů v nemocnici, nechal se mechaniky donést do auta a dokončil 500 kilometrů dlouhý závod konající se v teplotě přes 40 C na pátém místě. V cíli jej mechanici z auta opět „vyndali" a Nuvolariho publikum oslavovalo nejvíc ze všech jezdců.

Během závodu Coppa Ciano v Leghornu Nuvolari znovu předvedl svou jedinečnou povahu. Jeho nová Alfa Romeo GP 12 C 36 (4064 ccm, 364 HP) měla poruchu hned v prvním kole. Nuvolari se nevzdal. Došel do boxů a řekl ať mu zastaví první auto jejich týmu které pojede okolo. Přestože jej manažer přemlouval ať počká na nejsilnější vůz, Nuvolari jen pobíhal a křičel "Presto! Presto!", a nasedl do prvního auta. Shodou okolností to bylo to nejslabší (3800 ccm, osmiválec Brazilce Pintacudy, místo Nuvolariho dvanáctivalce); Pintacuda navíc zajížděl do boxů jen proto, že mu přestávaly fungovat brzdy. Nuvolari skočil do jeho auta a se slovy „K vítězství je potřeba plynový pedál, ne brzdy!", překonávaje v každém kole traťový rekord, znovu dotáhl čelo závodu v němž byly silnější německé vozy (Varzi vzpomínal: "Podíval jsem se do zrcátka… ohlédl jsem se a spatřil v Pintacudově autě kanárkově žlutou kombinézu. Nuvolari! Madonna mia!") a nakonec vyhrál. Vyhrál i Velkou cenu Milána.

Při GP Maďarska se vedoucí Rosemeyerův vůz otáčel po smyku a zastavil napříč tratí. Nuvolari projel kolem skulinou, podle pamětníků, „malou pro motocykl". Znovu vyhrál. V Barceloně dokázal projet poslední zatáčku bez přeřazení, přestože měl za sebou Caracciolu – v nádrži už totiž neměl skoro žádné palivo. Auto zastavilo několik metrů za cílem s prázdnou nádrží.

Při vítězství v americkém Vanderbiltově poháru (kde jel jen na jedenáct válců z dvanácti, přesto už v pátém kole některé soupeře o kolo předjel) jej oslavovalo 200,000 diváků. Navzdory slíbené odměně 1,000 dolarů pro toho kdo vydrží jet minutu před Nuvolarim, nikomu se to nepovedlo (a to Maestro musel tankovat).

 

1937

Přes stále se zhoršující kvalitu Alfy Romeo, Nuvolari v týmu zůstal. Dokázal znovu vyhrát Velkou cenu Milána.

n 08

VC Československa ’37 – Nuvolari bez jedné pneumatiky dojíždí pátý

Donedávna se naše Grand Prix jezdila po silnici po níž jsme každý pátek jezdívali na chalupu (nový okruh mám ostatně také hned za kopcem). K obrázku u roku 1931 – je tu, kousek od mého domu, Farinova zatáčka (čili Farinka). (A ještě moje generace říká o rychlých řidičích "širón".)

 

1938

Ačkoli stále zůstával jezdcem Alfy, na jaře jeho vozu vybuchla palivová nádrž a Nuvolari musel ve vysoké rychlosti vyskočit. Byl vážně popálen a zraněn a poprvé v životě zvažoval, zda se závoděním neskončit. Nakonec se však vrátil a několik měsíců po zranění vyhrál v Monze a poté ještě v Doningtonu; opustiv nespolehlivou Alfu, závodil za Auto Union.

 

1939

Vyhrál Velkou cenu Bělehradu, poslední předválečnou VC – 3. 9. 1939.

 

Kariéra po druhé světové válce

1946

Zvítězil v první poválečné Gr
and Prix, v Albi.

 

1947

S autem Cisitalia (1100 ccm) skončil druhý na Mille Miglia a první ve své kategorii (o celkové vítězství jej připravila voda v rozdělovači 250 km před cílem).

n 02

Mille Miglia ’47

 

1948

Naposledy se zúčastnil jak Mille Miglia (jeho vůz, Ferrari 2000 ccm, ztratil během závodu kapotu, zlomilo se pero, a protože prasklo sedadlo, Nuvolari seděl na bedničce od pomerančů); závod nakonec pro naprosté selhání brzd nedokončil, přestože do jeho poloviny vedl.

n 03

Mille Miglia ’48

Jeho poslední Grand Prix byla Grand Prix Remeše. Porouchal se mu vůz, ale opět si nechal zastavit jiný a pokračoval v závodě.

 

1950

Jeho posledním závodem byl závod do vrchu Palermo-Montepellegrino, kde zvítězil ve své třídě a celkově byl pátý.

 

Poslední roky

Nuvolari trpěl alergií na výfukové plyny. Přes operaci a používání masky při závodech několikrát chrlil krev. Nikdy ovšem nevzdal. Zúčastnil se 130 závodů, z nichž 64 vyhrál a 17krát byl druhý. Poměr vyhraných a nedokončených závodů je u něj vyšší než u jiných jezdců. V roce 1952 měl mrtvici, po níž zůstal částečně ochrnut.

Zemřel ve své posteli roku 1953 po druhé mrtvici. Na jeho poslední cestě jej vyprovázelo celé město, v němž ten den Létající zastavil život. Jeho pohřbu 13. srpna se zúčastnilo 55,000 lidí; průvod byl míli dlouhý a jeho rakev, umístěnou na automobilovém podvozku, tlačili Alberto Ascari, Luigi Villoresi a Juan Manuel Fangio. Enzo Ferrari vzpomínal: „Jakmile jsem se dozvěděl o jeho smrti, odjel jsem do Mantovy. Ztratil jsem se v labyrintu jejích uliček a nevěděl jsem kudy přesně jet. Zastavil jsem u jednoho klempířství a požádal, aby mi ukázali cestu k Nuvolariho domu. Starý klempíř, před tím, než odpověděl, obešel mé auto aby se podíval na poznávací značku. Pochopil a vřele mi potřásl rukou. ‚Děkuji že jste přijel‘, zašeptal. ‚Druhý takový závodník už se nikdy nenarodí.‘"

Nuvolariho heslem bylo "Zvítězit nebo padnout". Enzo Ferrari o něm řekl: "Byl to největší jezdec. Jezdec velkého stylu s nejstatečnějším srdcem. Bojovník, který se ze závodu nikdy nevrátil pokořen."

Byl vynálezcem a pionýrem tzv. "four-wheel drift", kontrolovaného smyku všech čtyř kol, který v jeho době nedokázal nikdo napodobit. Později tento styl propracovali Juan Manuel Fangio a Sir Stirling Moss.

O Nuvolarim

Nikomu už se nepodaří spojit takový cit pro auto s nadlidskou odvahou." Enzo Ferrari

 

Byl to muž který dělal věci, které byly nemožné. Pro mladé lidi té doby, a mne mezi nimi, byl zosobněním odvahy, nekonečné odvahy. Byl mýtem, nedosažitelným vzorem." Michelangelo Antonioni

 

Dokud se bude mluvit o automobilovém sportu, dotud si svět bude pamatovat jméno Nuvolari." Lord Howe

Nuvolari byl můj největší soupeř. A je to nejlepší jezdec všech dob. Není to mistr volantu, ale umělec. Mistr může vyučovat. Umění se naučit nelze." Achille Varzi

 

n 09

 

 

comments: 20 »

20 Responses to “Tazio Nuvolari”

  1. Mirek K. napsal:

    Super článek!!Náhodně jsem klikl na váš článek a skvěle jsem si početl. Díky.

  2. Henry Psanec napsal:

    Och, no tak to mě moc těší! Já děkuju.

  3. elfos napsal:

    Šílené a fascinující. Skvělé, od začátku až po A. V. (moc dobře to řekl) a zamávání.

  4. Henry Psanec napsal:

    Díky! Já jen dal dohromady historii a historky. Je to můj oblíbenec už přes dvacet let. Prý chtěl zemřít v závodě, ale smrt ho nechtěla… kdo ví…

  5. Gomba napsal:

    Díky za článekIl Maestro – ano, tak ho znám. Ale musím přiznat, že některé detaily, které zmiňuješ, jsem nevěděl ,-) třeba tu historku o polibku při 150 km/h ,-)

  6. Henry Psanec napsal:

    Rádo se stalo, Gombo. Pramen už neříká, zda ho i vyhodili z hotelu.

  7. lojzo napsal:

    Díky za článok. O automobilové preteky som sa kedysi dosť intenzívne (aby nedošlo k omylu: čisto teoreticky) zaujímal, cca tak do polovice 90-tych rokov, ani meno pána Nuvolariho mi neznáme nie je, ale väčšina jeho príbehov áno. Aspoň teda doteraz bola.

    P.S. Mirek/Henry, šírka tvojich záujmov vo mne zas a znova vzbudzuje tichý úžas.

  8. Henry Psanec napsal:

    Potěšení na mé straně. Jsem rád, že jsem ti ty příběhy zprostředkoval.

    Za kompliment děkuju moc, ale jako vždy odkážu na http://en.wikipedia.org…r_of_none

    Každý srpen si říkám při hluku jdoucím zpoza lesa "Á, jede Rossi."

  9. Děd nevěd napsal:

    Pravda je často neuvěřitelná.

  10. Henry Psanec napsal:

    Pravda je neuvěřitelnější než výmysly.

    Jak řekl Ludovic Kennedy na konci dokumentu o potopení Bismarcku, "It won’t happen again – not like this." Četls jeho "Pronásledování bitevní lodi Bismarck"? Moje třetí nejoblíbenější kniha.

  11. Liška napsal:

    Odkud odevšad jsi čerpal historky?

    Nejvíc mě zaujal rok 1936.

    Ohromující závodník, to všechna čest. Jenže ve skutečnosti nechápu, proč by se mělo vůbec v autech závodit. Je mi to úplně vzdáleno. Ale to nic nemění na atraktivnosti (i pro mne) toho životního příbehu.

  12. petisee napsal:

    Moc hezké čtení i pro automobilového analfabeta, který si myslí, že když je motor 1,4, tak to je o hodně lepší auto než motor 1,1… asi před týdnem mě vyvedli z omylu. :) Díky, hezký

  13. Henry Psanec napsal:

    Viky, maminka říkala, ať sem napíšu literaturu. Prameny jsou u hesla na Wiki. (Které jsem opsal a mírně rozepsal proto, že jsem je napsal.) Plus z Přemožitelů času a z jednoho fanouškovského webu, http://www.nivola.org .

    Úplně souhlasím s posledním odstavcem tvého příspěvku.

  14. Henry Psanec napsal:

    Pet, já děkuju. Co měl můj Paul za motor? Myslím že 1046 ccm. I s ním by asi Nuvolari dokázal vyhrávat.

  15. Děd nevěd napsal:

    [10] Četl, kdysi dávno. Ale asi se k ní vrátím. Ostatně jako k mnohým, kterés mi připoměl.

  16. Henry Psanec napsal:

    Ano, to je kniha ještě plná kouzla starých časů… proto ji taky mám tak rád. Děti vzpomínající na to, jak pro ně na palubě Hooda byly připraveny skluzavky a posádkou vyráběná zmrzlina… Skutečně, cosi se ze světa ztratilo – jen doufejme, že ne nenávratně.

    Pokud máš rád historické knihy o druhé světové válce, vedle v knihovničce mám "Krev, slzy a pošetilost" od Lena Deightona. Další klenot.

  17. úplňkopravec napsal:

    takové svěží,májové /?/čtení.Díky Mirku.

  18. Henry Psanec napsal:

    Rádo se stalo, caro amico!

    V článcích oběma směry od Tazia máš svinku – stačí si do zdejšího hledání dát "úplňkopravec". Nebo "Marianobodlakorium".

  19. hanci napsal:

    Přicházím sem číst pozdě, ale jsem nadšená. Moc krásné čtení. Obdivuhodný člověk.
    Moc zdravím tebe i maminku.

  20. Henry Psanec napsal:

    Díky. Myslím teď na Nuvolariho často v souvislosti s nejnovějším ročníkem Formule 1, kde, jak se říká, vítězí Button jen díky skvělému autu – tedy ve smyslu že mít to auto kterýkoliv jiný pilot, stejně by vyhrával. Říkám si, posadit do nejhoršího auta Nuvolariho, stejně by jim vokázal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Comment

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>