Henry Psanec

Totiž takto: hledal jsem rovinu s čtverci, ale nenašel, tak jsem se vypravil k rovině s liniemi.

Chudák mne nečekala, a když jsem se o ni opřel loktem, kov zavrzal tak, že to znělo jako zavrčení. Rozhlédl jsem se, ale psa nenašed, pokračoval jsem směrem k lahůdkářství, kde prodávají vynikající zákusky (jako medovník a marcipánovo – piškotovo – kakaovokrémové brambory). No vidíte, a co neleželo před tímto obchůdkem? Brambora. Tedy, normální brambora, válela se tam chudák u kaluže na asfaltu.

Tak jsem ji hodil na trávník, protože tam ji buď někdo sní, nebo se zkompostuje. Jdu si dál, a bác do prcka! další brambora. Tahle už na trávníku ležela.

Že by se ta první hýbala rychleji než já a přeběhla si na prosluněný trávník? Inu, to je možné. Hlavně když je spokojená. Jenže já pořád hledal ty čtverečky. A ne a ne je najít. Takže, když jsem potkal mladého polského astrogátora, znepokojeného letem neeuklidovských much

, rád jsem přijal pozvání k jeho expudici k jezírku, které prý zná Jiřího Koláře.

Ono se ovšem řekne expudice, ale Báze nemá to jezírko na mapách! Nu, vypravili jsme se k nám do kuchyně. Chtěl jsem si dát rohlík, ale v roztržitosti jsem ho strčil do kapsy. Nejprve jsem se zeptal solné ryby

, ta se jedním okem dívá do minulosti, druhým do přítomnosti a třetím na černošského krále. Jenže solná ryba je omezena mořem, a i když by nám pomohla splašit koně (míněno roz-ehnat, ne s-ehnat), o jezírku nevěděla. Tak nás poslala za rybou cukrovou. Seznámili se kdysi v docích, když jsem taťkovi z legrace osolil čaj. Vtip to byl dobrý, ale čaj jsem jím zkazil. Cukrová ryba je navzdory svému jménu – zahraji si na Conseila – Chordata > Vertebrata > Placodermi! Tedy pancířnatá ryba. Co je ta solná? Musím popřemejšlet.

Ještěže jsem se mohl odvolat na autíčko, které se tu již dvakráte vokázalo, protože to zná hrníčky, a hrníčky znají pana Sáčka. A pan Sáček a jeho přátelé a příbuzní jsou s pancířnatci jedna ruka, cha, to byste koukali! (Důvěrně vám prozradím, že Dunkleosteus je též ještě k potkání.) Dovolili mi vyfotit je na jejich místě setkávání, které je ze skla a ve tvaru lodní přídě, oni všichni milují třídu Queen Elizabeth, cukrová ryba a Sáčky.

A věřili byste, že pan Sáček pomohl? Od své dobré přítelkyně Rychlovarné Konvice, které povídávám po večerech o svém zubním kameni (ona zase trpí vodním, ale já jí od něj pomáhám a schovávám ho do piksly od Ibalginu, protože z něj jednou vytvořím Velmi Uměleckou Sochu) se dozvěděl, který vodní kanál k jezírku vede. Tak jsme poděkovali a dali se světem ticha.

Když jsme jím prošli na krásnou planinu, kterou jsem samým nadšením zapomněl vyfotografovat, potkali jsme Domorodce. Stál na jedné noze, v uzlu vlasů měl zapíchnutu příručku o flóře Indie, v ruce držel příručku o fauně Indie (s stránkou se slonem posolenou), a volnou rukou nám říkal, že je to nebezpečná cesta, co je proti ní vegetační písek

, co je proti ní grilovačicový písek

, ostatně poslední kdo tam šel skončil rozdrcen (ale já, maje hlavu plnou Dražena Petroviće, jsem prostě věřil, že se naopak někdo z vejce vydal k oblakům)

, a když viděl, že nás nepřemluví, jen mávl rukou a když zapadlo rákosové slunce

, vyprávěl nám o jezírku pověsti. Jak si poradit s jeho strážcem nám ovšem neporadil.

Strážce jsme uviděli po obědě.

Ukázal se býti tvorem příjemným, jen ho trápilo, že má šedé fousy. Proto prý s ním nemluví ptáci. Vidíte, a já měl v kapse rohlík! Rohlíku ovšem ptáci neodolají. Ochotně se nechali přilákat, a zjistili jsme, že oni si zase naopak myslí, že strážce si nechce hrát s nimi. Jako vyjednavač jsem se tentokrát osvědčil, a mohu vám nabídnout foto – však jsem také na ně patřičně pyšný! – strážce jezírka těsně předtím než vystartoval z bílé Konvice aby se přidal ke dvěma ptákům, svým novým přátelům. Obloha byla trochu rezavá, ale to nevadilo, protože, jak se ukázalo, tou bílou čárkou se dá proletět k obloze čisté, a konvicové raketodromy jsou proti rzi odolné.

První pohled na jezírko v jeho krajině byl prostě neuvěřitelný.

Když jsme nakoukli přes clonu, pochopili jsme, proč má tak pochmurnou pověst – ten obličej vpravo nad ním bezhlese křičel.

Dolní průrvou jsme sestoupit nedokázali, byla příliš hladká, ale tou druhou to šlo.

Jezírko

opravdu znalo Jiřího Koláře:

"Narazil jsem na slovo vyčerpání. Vyčerpání básníkovo nelze označit duševním vybitím nebo únavou z přemýšlení, ale naopak. Během psaní člověk schytá, naloká, nasákne tolika ději, obrazy, převraty, že prostě mozek nestačí, že srdce je mělké a to, co se vejde či dá vtěsnat do slov, je tak nepatrná část proti tomu, co přišlo, co se zjevilo, co se narodilo, co vyrostlo, že tíhu nemůže unést. Vyčerpává pouze nadbytek tíhy, přemíra bolesti, lásky, kterou nelze utišit olejem ticha, vodou práce nebo kamením paměti. Zde je třeba pouze přestat, vypustit srdce, vypustit vzduch duše. Toto je, myslím, jeden z největších důvodů předčasného konce sil některých umělců. Totiž ti, kdož žijí umění, nedovedou z tohoto stavu uniknout, nedovedou anebo nechtějí, ale nejčastěji nemohou. Jejich zdraví aby bylo božské, ne smrtelné." (Jiří Kolář, Roky v dnech)

Když jsem to nahlas opakoval, obličej zavřel ústa. Zřejmě potřeboval slyšet to, že je to přemíra krásy a lásky, to, co tak vyčerpává. Pozval jsem svého polského astrogátora k nám, a přiřadili jsme ke Kolářovi Freddieho Mercuryho:

Too much love...

Ale vyšlo slunce – jedno z mnoha sluncí... Vyfotil jsem vám je čtverečkovaně.

Máme letní čas!

linkuj.cz vybrali.sme.sk