Henry Psanec

R. si vyjel po lněné zemi. Ale auto se zastavilo. Na pomoc mu přišly hrníčky.

Zpočátku se jen dívaly, jak se snaží autíčko spravit.

Motor na plavuňový prach je v pořádku jako zpívající hodinky.

Stejně tak jako přístrojová deska (tento obrázek je rozklikávací, abyste se pokochali) – jako vždy ukazuje, že autíčko jede 250 km / h. To není tak báječné jako když je skoro jedenáct dopoledne, ale je to taky dobré.

Obě rezervní kola jdou sundat a zase nasadit. To je normálně zábava, stejně jako hýknout si s espézetkou a pokochat se dlouhostonkatým držákem rezerv, jenže na to teď není nálada.

Hrníčky jsou zvědavé, ale taky se stydí, on mezi ně málokdy přijde někdo cizí. Nakonec se jako první osmělí velký hrnek, který je v lněné zemi tisícníkem (ačkoliv nikdo vlastně neví co to znamená, a říkají mu tak jen proto, že se jim to slovo líbí, je totiž takové melancholicky úzké), protože ho ještě nikdo neviděl celý. I když vyskočíte hezky vysoko

- i tak vidíte jen spodek jeho hubičky; a protože s ním kamarádí pan Sáček, který má dlouhé lano a papírový čtvereček na konci, který si můžou malé hrníčky pouštět jako draka.

Tady je kousek jeho lana. Vyskočil jsem vysoko, ale i tak jsem viděl taky jen spodek hubičky. Velký hrnek se poškrábe za uchem (totiž, poškrábe ho tam pan Sáček) a povídá přísně: "Proč nemáte čepicu?" R. ji má schovanou pod sedadlem. Velký hrnek se tedy usměje, a na to znamení začnou malé hrníčky jako o překot radit. Nejdřív hrníček bílý

- kdyš Fiš hraje skrejpr... bagr... buldozer... bratrance Vaverkovy – hrom do toho! – skrebl, to je ono, pívá z něho vodu – "Proč jsou vanmorrisonovitosti smutné?", řekne a hned zbělá ještě víc, studem, protože to je otázka. To už se hlásí hrneček oranžový, z kterého se pije pomerančová šťáva

a vykřikuje "Odkud se berou brejle?" – a vzápětí by se nejradši kousl do ucha, kdyby měl čím, vždyť to je taky otázka! Ztmavne jako pomeranč na přídi lodi poháněné písničkou z LP Shakira Unplugged. Světlohnědý hrníček

je ve velké vážnosti, protože z toho se pije černý čaj, stejně jako z velkého hrnku, který ještě nikdo neviděl celý. Jenže on je ve skutečnosti smutný, protože velký hrnek je vážný a jeho váha menší hrníček rozteskňuje. Takže se rdí a rdí až zkierkegaardí: „Takový vztah, jenž vztahuje sám sebe k sobě samému (totiž k sobě), musel být buď konstituován sám sebou, či vztahem jiným." Ale R. nechce o v. nic slyšet, proto jen zdvořile poděkuje. Takže to zůstane na tmavozeleném hrníčku, prosáklém bylinnou moudrostí – a ještěže ji má, vždyť vítr toho dne vane modrozeleně, jindy vane modře! –

aby R. cosi zašeptal do ucha. R. poděkuje, odporoučí se a štráduje po lnu dál a dál. Je to těžká cesta, raději by Mlžné hory, ale místo toho jsou tam jen Hovadské Kaluže

- "Už i tady! Cuddrurieddru!", ulevuje si R. Do kroku si recituje:

"Marný jak vzpomínky na hélium v kapalném stavu

a tříštivý jak člověk co už má jen pleš a brýle

Svými rohy si domy znovu otloukají hlavu

A čas už neplyne – má místo jednolitosti jen chvíle

Vítr už dojedl modrý závin kosmodromu

A navigátoři jsou při poradách němí

U plochy bez konce vytáhl kdosi páteř stromu

Takže se ohnul dolů k zemi

Z kopce se odstěhoval Okulárek

Já na úpatí bloudím jak ztracené house

A o zámku sním jako z Wodehouse

Protože stojím jen o jediný dárek

Nemuset popisovat se už slovem pustinný

A dobrodružný být jak Postrach rodiny."

takže je rád, když konečně vidí svůj cíl: Městečko na kraji srázu. Městečko sice spí, ale R. zná Klíčové slovo, které řekne do Stálenastraženého Ucha (půjčeného od hyeny Skrvnité, která se píše hyena Skvrnitá).

"Niezwyciężony, krążownik drugiej klasy, największa jednostka, jaką dysponowała Baza w konstelacji Lyry, szedł fotonowym ciągiem przez skrajny kwadrant gwiazdozbioru." Řekne to potichu, ale v tom okamžiku je Městečko vzhůru a poslouchá všema ušima.

Copak Městečko. To ví, že do Vesmíru nesmíme pronikat jenom mozkem, ale taky srdcem. Ochotně poradí kdo poradí.

R. si vzpomíná. Když byl ještě maličký a autíčkem ho vozil tatínek, už ten hrneček jednou viděl. Zestárli oba.

Hrníček ukazuje sosáčkem (který není tak nebezpečný jako ten, který mají lamy, hrneček totiž žije u pramenů, ne ve Velkých Řekách). Ukazuje pod kukačky, které obsluhuje splešťule blátivá.

V knize je jedno slovo:

Láska

A R. si v tom okamžiku uvědomí, že je hlupák. Autíčko se nezastavilo, autíčko je v pořádku. Zastavil je on. Poděkuje a zadumán kráčí zpět (ale zároveň vpřed).

A potom přišlo ráno, a byla to pořád ona.

linkuj.cz vybrali.sme.sk