Henry Psanec

Příběh dvou pouštních myslivců

1. kapitola

(Příběh začíná)

Jeden bývalý pouštní myslivec, muž s krásným a dlouhým šedým knírem, se jednoho listopadového večera vypravil do jedné dietní jídelny.

2. kapitola

(Pouštní myslivci byli dva)

Prošel jednu ulici, pak druhou, a už tam byl. Posadil se ke stolu, u kterého již seděl jemu neznámý muž se stejně krásným, stejně dlouhým a stejně šedým knírem.

3. kapitola

(O tom, jak se pozdravili)

Vždy s honórem, pozdravil pouštní myslivec. Jeho pozdrav byl určen všem přítomným, ale vysloven tak, aby upoutal pozornost neznámého muže. Ten mlčel, ale po nějaké chvíli, jakoby sám pro sebe, ale pošilhávaje po myslivci, jenž pochutnával si na dušené mrkvičce, pravil polohlasně: Vždy s honórem.

4. kapitola

(Jak se poznali)

A tak se poznali. První pouštní myslivec odstrčil mrkvičku, vstal, až za ním spadla židle, a rozevřel doširoka náruč. Vždy s honórem! opakoval. Obejmi mne, pobratime, starý lišáku! Druhý myslivec též rozepjal náruč a povstal tak zprudka, že židle za ním se skácela.

5. kapitola

(Jak  se zaradovali)

1.: Ha! Starý lišáku!

2.: Ha! Starý lišáku!

1.: Co ty zde v tomto městě?

2.: Co ty zde v tomto městě?

6. kapitola

(Zmínka o Praze)

Ech! máchli oba rukou a s ošklivostí si odplivli. Vyskytlo se snad, kamaráde, na tvé cestě nějaké lepší místo?

7. kapitola

(Oslava začíná)

Chlapče, obrátili se na sklepníka, ať je zde na tomto stole hned několik lahví toho nejlepšího rumu!

8. kapitola

(Pouštní myslivci vzpomínají)

1.: Ha! Starý lišáku!

2.: Ha! Starý lišáku!

1.: Vzpomínáš?

2.: Vzpomínáš?

1.: Údolí nářků!

2.: Údolí nářků... a ten vyhazovač ve Vádí Halfě!

1.: El vagón!

2.: Jak jsme je hnali od Krále železnic, Tatary tatarský, Bulhary bulharský, žlutý vopice?

1.: Na zdraví!

2.: Na zdraví!

9. kapitola

(První myslivec pokračuje ve vzpomínání)

A ty naše slavný dlouhý pochody! Až na Vypich a dál, až do Berouna! Vzpomínáš, jak nám Tlustá Margit hrála do rozkroku? Jak nám bzučely koule? Na Bílý Hoře dostal jsem ránu, řekl první myslivec, po který jsem musel sofort do špitálu. Byla to rána do ♥.

10. kapitola

(Druhý prvnímu vskočil do řeči)

A já jednou u nějakýho lesa... na konečný sedmičky... Zvonilo, lidi vycházeli z kostela. Vrhali se na mne napřed jednotlivě, potom v celých houfech...

11. kapitola

(První myslivec pokračuje)

Tasil jsem meč a mlátil kolem sebe. Všechno padalo! Všichni jsme řvali! Prosili o milost! Volali maminko! Váleli se v krvi! V krvi a ve sračkách! Nicméně nakonec já byl tím, kdo nade všemi zvítězil.

12. kapitola

(První myslivec pokračuje)

Ovinul jsem ruku kolem její šíje. Měla statná ramena. Povila mi třicet dva synů a pět dcer. Jmenovala se Votýpková. Na zdraví!

13. kapitola

(O tom, jak pouštní myslivci skryli své dojetí)

Vidím, žes býval stejně chrabrý, jako já kdysi, pravil druhý myslivec, a aby zakryl své dojetí, zvolal: Na zdraví, starý lišáku! I první myslivec ochraptělým hlasem zvolal: Na zdraví!

14. kapitola

(Pouštní myslivci se rozhodli, že opustí prostor dietní jídelny)

Rum byl vypit. Nu a kde jsou žínky? otázal se jeden z pouštních myslivců. A druhý odpověděl: Vždy nedaleko jsou žínky, na to je možno vzíti jed. Nuže, na co čekáme? pravil první. Oblecme své kabátce, připevněme na ně medaile, a půjdem.

15. kapitola

(O tom, jak pouštní myslivci vyšli na ulici)

Chvíli hledali po kapsách, poté si přišpendlili medaile a šli. Byla již tma. Země se pohupovala. Ulicí protahoval studený vítr, větve kaštanů se zmítaly, od řeky ozýval se skřípot kotevních lan. Blíží se safra déšť, pronesl jeden z pouštních mušketýrů.

Pokračování v knize...

***

Mamince moc děkuju za tento dárek k svátku (za čokolády které na fotce nejsou taky!):

Tomáš z Cantimpré, Mořská monstra

Ludwig Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus (viz., viz.)

Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení IV

Díky za přání i všem ostatním!

linkuj.cz vybrali.sme.sk