Henry Psanec

"Když sedmiletý chlapec ponejprv a sám vykoná cestu do sousední dědiny, která je vzdálena od jeho domova sotva půl hodiny, ještě po letech může o této své cestě snít jak o křížové výpravě do Svaté Země. Tělesný obzor jeho očí bude stále širší a širší, tak jako vodní kruhy na jezeře od toho místa, na které se z tisícmetrové výše sřítil hydroplan, ale jeho obzor duchovní zůstane i po letech v tom centru, kterému se říká rodný kraj. Ten bude vždy jeho bodem Archimedovým a také vždy jeho Achillovou patou."

(Jakub Deml)

Postsokratik:

Pomník T. W. Adorna, Frankfurt (velké rozlišení zde)

"Adorno – často se to připomínalo a stále opakovalo – si jednou položil otázku, zda je poeszie po Osvětimi ještě možná. Chápal ji však  bezpochyby – málo citlivě a nepříliš šlechetně – jako prosté a naivní okouzlení dobroutou jednotlivých bytostí a krásou života. Nevěděl, že poezie není to, co hovoří o světě, ale práce která tím, jak vyprošťuje slovo z pojmového diskursu, tento svět zakládá, v dobrém či zlém, neboť má za to, že mu lze dát smysl. Pochopena takto, poezie ani po Osvětimi neztratila na významu. Není shovívavým sněním, jež některé skutečnosti nutně činí nesnesitelným, ale luciditou, která předává odvahu. Spíše si všimněme, že znamenala v hodinách opravdu čirého zoufalství – jak to dokládají četná svědectví – oporu pro ty, kdo se zuby nehty drželi ne tak života jako ideje vlastní důstojnosti. Rezignovat na poezii po zkušenosti s vyhlazovacími tábory by znamenalo dovést do konce jejich záměr." 

(Yves Bonnefoy, Století, jež obětovalo slovo, in: Eseje; překlad Jiří Pelán)

Y. B. a Joumana Haddad, (cc) táž

Stejný názor měl pán, u nějž jsem vážku na čele rozeznal až nedávno:

"Poezie by zradila své pradávné poslání, kdyby ji historické události, byť nesmírně bolestné, přiměly, aby se odchýlila od své královské cesty a začala se točit kolem vlastní osy na klíčovém místě této cesty. Její úlohou je neustále směřovat vpřed, ve všech směrech prozkoumávat pole možností, projevovat se – ať se stane co se stane – jako emancipační a zjevující síla. Navzdory křečím, které zachvacují režimy a společnosti, musí si proto poezie uchovat kontakt s prapůvodní podstatou lidské bytosti – s úzkostí, nadějí, tvůrčí energií -, což, jak se ukazuje, je jediné nevyčerpatelné naleziště."

(André Breton, Interview s René Bélancem, in: Rozhovory; překlad Dagmar Steinová) 

"Vědecké poznatky o přírodě budou mít cenu jedině za předpokladu, že se obnoví kontakt s přírodou cestou poezie a odvažuji se tvrdit, i cestou mystickou."

(Týž, Rozhovor s Jeanem Duchém, tamtéž)

Vida, optimismus. Jednoho dne Sisyfův balvan – o němž píše Camus – pukne...

linkuj.cz vybrali.sme.sk