Henry Psanec

Nejdřív ještě jeden pozdrav Danovi:

Alponepijec kromě Australian open které mu cvičí se spánkovým režimem – podívejte na pána s přezdívkou "Otec čas":

- poslouchá Juliana Breama (ochutnávka zde a zde), naučil se dělat Galerie na Wikicommons (důkaz zde – ta popiska u čísla 5 je s Petrovým dovolením; ostatně zmíněno to tu již bylo 26/5/08), čte, spí a přemejšlí.

Julian Bream

Četl jsem třeba Pipi Dlouhou punčochu a skoro celou tu knihu jsem probrečel – inu, stárnu. Výpisky z jiné četby si nechám na konec článku.

Přemýšlel jsem o větě "Tento příběh zbásnil Tjódolf z Hvinu v básni zvané Po celý podzim." Znám ji ze Snorriho Mladší Eddy; po dlouhé roky mi tato báseň mně známá jen svým jménem připomínala třeba to, co ABC na základní škole (které jsem neměl s výjimkou snad poslední třídy ani na půjčení). Symbol čehosi za obzorem. Slavnou větu že toužit po něčem je často lepší než to získat ("Nelogické, ale pravdivé", jak řekl pan Spock). Deep Purple. A mnoho dlašího. Než jsem zjistil, že je snadno k dohledání na internetu. Tak si říkám, přečíst, nepřečíst; přeložit, nepřeložit...? Ale vždyť mám takových věcí víc, nejen Tjódólfovu báseň!

Tento příběh zbásnil Tjódolf z Hvinu v básni zvané Po celý podzim.
Eftir þessi sögu hefir ort Þjóðólfr hvinverski í Haustlöng.

Tento příběh zbásnil Tjódolf z Hvinu v básni zvané Po celý podzim.
Je v ní důvod, proč se nesmí házet brouskem po podlaze.

Jedno z neneočekávanějších hesel ve Wikipedii: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_kennings Seznam kenningů! Kenning je "opis" – viz Gulo gulo, prolog: "Proto se zlato nazývá setbou Tyčky nebo též setbou Fýriských polí." Existuje i vícenásobný opis, jako "oheň dráhy úhoře". Dráha úhoře = moře, oheň moře = zlato. Teoreticky by šlo vytvořit extrémně dlouhý kenning, ale skaldové to nedělali; pokud si chce nějaký postmodernista posloužit, prosím. Skáldskaparmál je mu k dispozici. Stříbro = sníh vážních misek...

Když usínám v zelené a žluté,

jsem rajské jablko.

Když usínám v bílé a modré,

zpoza snění o tobě nepoznám,

zda úsvit přináší chlad a nebo teplo.

*

Jak dychtivě piju z faktu,

že hráči vrhají stín!

Tam i onam

hezky vláčen dlažbou soudní ulice,

chodíš a on ti dovozuje

pasti ještě nepřišlého slunce,

přes rameno síť,

je z něho cítit dvojchyba.

*

No, takhle nevyspalý zase ještě nejsem. Dokonce jsem si všiml, když jsem se díval na Torre de Belém

že mezi štíty je dívka v bikinách. Můj ty smutku!

Z černobíle nasnímané skály

krok do nekonečných Benátek.

Pěna lodě,

nahá bíle jako plavky.

*

Odskok o zemi doprava

KTEROU NOHOU?

Oranžové vejce se mi směje

Ha

ha

ha

ha

ha

Protože s pomocí bílého chodníku

počítám kolikrát pštros zahrabe svými prsty

než mne začne česat nohou.

*

Po nocích jsem si četl mimo jiné:

(rukopis Josefa Floriana)

Ne vším jsem byl rád (Václav Vaško, autor mj. knihy o historii církve u nás za totality, Neumlčená. Vynikající kniha. Díky Martine B.!):

"Uvědomil jsem si, že izolace od drahých, od světa je vědecky propracovaná součást brain washingu, vymývání mozků. Tak jsem se já, zvyklý na společnost, stal kartuziánským mnichem. Bez slibů, bez řeholního roucha, ale v kajícím šatu z vězeňské pytloviny. Nechtěl jsem to, ale smířil jsem se s tím jako s Božím povoláním ke zvláštní službě. Odměnou jsem získal pokoj duše, jaký jsem dosud nepoznal, a nadhled nade vším, co mě obklopovalo. Zaslechl jsem, jak bachař za dveřmi šeptá bachaři: 'Poď sem, koukni, von se usmívá, to bude nějakej farář.' Vida, jakou pověst mají kněží! Povzbudilo mě to." (únor 1953)

Hory roků, deníky Ivana Slavíka:

"Říkal jsem si pak [poté, co jsem poprvé slyšel Dvořákův kvartet D moll]: v té chvíli jsem cítil – kdyby nic nebylo, kdyby kolem nás koloval jen obrovský, studený a opravdu prázdný vesmír a naše země byla uprostřed něho skutečně jen bezcenným práškem, na ní jako plíseň jakýsi život a jeho součástí člověk (lidská duše a lidské srdce) se svou jepicově vteřinovou existencí proti milionům světelných let a uprostřed tohoto prázdna zazněl na chviličku tento hlas, tato opravdová, čistá, neuchopitelná, ale jsoucí krása, mělo by to smysl! Ale tak to není: právě proto, že něco takového je a že lidská duše a lidské srdce je s to ze sebe tuto krásu vydat (a předat) a další srdce ji mohou přijmout a na okamžik ji (zde na světě dědičného hříchu) žít, to je svědectví a předzvěst ještě větší, nepředstavitelné a věčné krásy Boží. A tou je Boží Láska." (7. 10. 1983)

"...šustí klasy nebo strnišťata a po modré stezce kráčí Bůh" (6. 9. 1982, o krásném letním večeru)

***

Patrick Kavanagh

Klid

A někdy je mi líto, tráva když

v tichých dolících zarůstá kameny

a srha naklání se u cest zježděných

že nejsem venkovanů slovy,

jež u mysu stojí, mluvíce

o tom,co mladá kukuřice, brambory a vodnice,

obětované vítězství na březích jejich světa.

Tady Klid stále v letu loví,

má pestré hřebínky, korálky z rohu a je zjizvený.

Na mysu řehtá živého plotu pruh

a zajíc shlíží na brázdu listím zapadanou,

a v hrůbku pod plevelem leží převrácený pluh,

a někdo brány domů nese na ramenou.

Z té krajiny dětství šplhá jenom blázen

utkat se s tyrany Láskou a Životem a Časem.

linkuj.cz vybrali.sme.sk