Henry Psanec

Jeremy Paxman píše ve své znamenité knize Angličané že příslušník tohoto národa by o sobě pohotově řekl například „že je zdvořilý, klidný a rezervovaný, pohybuje se v úzkých mantinelech, vymezených anglickým systémem společenských tříd a vlastní úzkoprsostí, povinnosti vykonává poctivě a je příslovečný svou udatností, mnohdy až nepochopitelnou."

Protože autorem uváděný příklad udatnosti s Uxbridgem a Wellingtonem znám ve více verzích, dovolím si nahradit jeho příklad citátem Napoleonova maršála Soulta, protivníkem právě Wellingtona v anglo-francouzské válce na Iberském poloostrově (1807-14) – Soult mimochodem u nás rozhodl bitvu u Slavkova, a jako jeden z šesti lidí v historii Francie dosáhl hodnosti vrchního maršála, byl při korunovaci královny Viktorie a měl dobrý vkus, sbíral plátna například El Greca či Raffaela, a navíc měl přezdívku jako z Howardova Almuricu: Ocelová pěst; takže vidíte, že to byl člověk, který věděl, o čem mluví. Maršál Soult, byv poražen v bitvě u Albuery 16. 5. 1811 Beresfordem, prohlásil: „Vždycky jsem si myslel, že Britové jsou špatní vojáci – teď už jsem si tím zcela jist. Zahnal jsem na útěk jejich pravé křídlo, prolomil jsem jejich střed, vítězství bylo jasně moje. Jenže oni nepochopili, že mají utéct!" Inu, kromě hrdosti a bojového kamarádství žádný Brit prostě neustoupil před Francouzem.

Zdá se, že skutečně jakási rezervovanost je Angličanům vlastní. Je možné, že někteří lidé (namátkou mě napadá Cecil Rhodes) si dobýváním nových území (a to způsobem tak krutým, jaký byl předveden v druhé búrské válce) kompenzovali to, že se nevykřičeli doma, ale přesto si nemyslím, že by to šlo takto zobecnit zcela.

Navíc, existovali Angličané (jako Kipling) kteří viděli kolonizaci „zaostalejších" jako službu těmto národům, jak o tom mluví jeho slavná báseň „Břímě bílého muže":

Vezměte na sebe zátěž bílého muže,

Vyšlete nejlepší svého rodu,

Jděte, vyžeňte syny do exilu

Sloužit potřebám vašich zajatců...

(gramotnost v Africe)

Báseň byla napsána pro Američany po jejich dobytí Filipín na Španělsku; Filipínci jsou v ní popsáni jako půl démoni, půl děti. Už tehdy se objevily názory, že je báseň parodií, což si nemyslím. Co si o americké kolonizaci Filipín myslel Mark Twain je možné se dočíst v jeho slavném a nenáviděném textu Tomu, který setrvává v temnotách (To the Person Sitting in Darkness), kde srovnává americkou intervenci na Filipínách s jejich předchozí intervencí proti Španělsku na Kubě (to jest pomoc povstalcům a následné stažení pomocných jednotek jako na Kubě, s následnou kolonizací dobytého území jako na Filipínách).

Japonci nebyli touto kolonizací nadšeni – ne snad že by odsuzovali kolonizaci an sich, ale protože souostroví považovali za svou sféru vlivu. V roce 1904 ostatně zaútočili na Rusko, čímž ohromili svět, protože, jak píše Deighton – popis cara je jako z nějaké heroické dark fantasy: „V živé paměti totiž stále ještě zůstávala porážka a zničení nejmohutnější armády, jakou kdy svět viděl, v čele s Napoleonem z rukou ruského imperátora." (Dodnes si ostatně lidé při slovech válka s Ruskem vybaví generála Zimu.) Svět se nepoučil z toho, co způsobí kulomet v řadách pěchoty útočící v tradičních vlnách...

Při bitvě u Cušimy, součásti tohoto konfliktu, ukázal britský pozorovatel admirál Pakenham nalézající se na palubě japonské vlajkové lodi Mikasa až přespřílišnou rezervovanost. V slavnostní bílé uniformě seděl v křesle a dělal si poznámky o průběhu bitvy, když ruský granát zasáhl dělo pod ním a krev zabitých mužů kteří je obsluhovali ho pocákala. Admirál se zvedl a odešel; Japonci usoudili, že je to pravděpodobně příliš na jeho nervy, ale admirál se vzápětí vrátil v nové čisté bílé uniformě a dál si klidně psal. 

***

Filipínské intermezzo:

Včera jsem na TV Cinq viděl dokument o orlech opičích (jméno pochází od jejich hlavní kořisti). Nepopsatelně krásní ptáci, nepopsatelně smutný dokument. Kácení pralesů má za následek to, že orly (kterých zbývá mezi 180 – 500)  rozmnožené v zajetí není vlastně kam vypouštět, protože pár potřebuje území 100 km² lesa... Přesto obdivuju pracovníky kteří se tam snaží o boj s větrnými mlýny i pomocí umělé inseminace... Filipínská byrokracie připomíná vogonskou. Ostatně, v Manile, s dálnicí pečlivě oddělující centrum od slumů, můžete navštívit muzeum 1060 párů bot Imeldy Remedios Visitacion Romualdez-Marcosové, manželky bývalého prezidenta, později diktátora Marcose.

Orel opičí, jeden z tří největších orlů světa

(CC) Harry Asuncion Balais

Obrázky: zde, zde a zde (zobák)

Vzpomněl jsem si včera po tomto dokumentu, když jsem, čekaje na začátek finále Snooker Masters, přebrnkával programy a na jednom viděl upoutávku na seriál o nových mrakodrapech, pojednávaných div ne jako zázraky, na svatého Dominika (na obrázku, od Fra Angelica), jenž, když mu papež ukazoval svůj nový palác se slovy: „Pohleď, Petr už nemůže říci ‚Zlata a stříbra nemám‘" jen suše odpověděl: „Ano. A taky už nemůže říci ‚Vstaň a choď.‘"

Bernhard Grzimek, jehož syn Michael (12. 4. 1934 – 10. 1. 1959, na fotce) položil život za záchranu divokých zvířat v Serengeti, to vyjádřil podobně. „Dovedeme chodit po Měsíci, ale mrtvou žížalu oživit neumíme."

Pokud si chcete přečíst o Gerrym Durrellovi (který se v záchraně orla rovněž angažoval), doporučuji knihu Přístavy Durrellovy archy, Edward Whitley.

***

A teď se vraťme ke Keltům.

Motto:

„Pokud se z tohoto ostrova neztratí před západem slunce, budu nucen ho odsud vykopat", prohlásil pooka ocelově tvrdým hlasem. „Dokopu ho z místa našeho rozhovoru do Údolí hluchých a každým kopnutím mu zlomím tři kosti, a pokaždé, když dopadne na zem, si zlomí další tři kosti, pokud nespadne na úl nebo sršní hnízdo, nebo pokud nepřistane na stromě mezi dravými ptáky. A až ho prokopu celým tím temným údolím, budu v kopání pokračovat směrem na západ ke Cruachu a posledním kopancem ho pošlu do jeskyně Ponurého společenstva, k Airitech a jejím dětem a jejich krvežíznivým, hrbatým a zubatým přátelům."

„A kouzelným sviním. Nezapomeň na kouzelné svině", připomenul mu Conhoon ponuře.

(John Morressy)

Kdyby byla Británie republikou (což si jako monarchista nepřeju), řekl bych „Billy Connolly for president!" Přesto musím s tímto nejlepším jevištním komikem anglicky mluvícího světa (a zřejmě vůbec) přátelsky nesouhlasit. Jeho skeč o Skotech v Afghánistánu není k jeho krajanům a jejich šílené keltské odvaze, před níž, jak (viz) bledne i zuřivost berserkra, spravedlivý – stejně jako byl nespravedlivý Edmund Černázmije v již zmíněném posledním díle tohoto veledíla. Ačkoliv tento jeho postřeh dost sedí:

George k Baldrickovi: Válka začala kvůli tomu, jak darebácky Hunové budovali své impérium.

Edmund: Georgi, naše impérium v současné době pokrývá čtvrtinu zeměkoule, zatímco to německé tvoří továrnička na konzervy v Tanganice. Nemyslím, že co se imperialismu týká, jsme tak docela bez viny.

George: Jistě, pane, máte naprostou pravdu, pane. (Stranou k Baldrickovi): Úplně zešílel.

Během afghánského povstání v roce 1897 došlo k jednomu z nejneuvěřitelnějších vítězství ve vojenských dějinách. (Nechápejte mne špatně, nemám rád násilí ani války, pouze obdivuji odvahu mužů z jiné doby než je ta naše; mužů jako byli obránci Thermopyl – „sám strach se zachvěl v té chvíli bezmoci", nebo jako byl lord Lovat, který by sice býval rád strávil celý život u krbu s manželkou, dětmi a sherry, ale když to vlast a král(ovna) vyžadovali, vstal a bojoval, a ještě se na to dokázal dívat jako na svým způsobem vrcholné dobrodružství, protože vždy bojoval podle zásad fair-play). Britsko indický sbor dostal za úkol obsadit vesnici Dargaj, ležící na kopci nad silnicí. Vesnici lemovaly kamenné srázy a volně ležící balvany a těsně pod ní začínal sráz překonatelný pouze po kozích stezkách nebo úzký přímý přístup, obě cesty byly otevřeny přímé palbě obránců. Při prvním útoku se podařilo do vesnice dostat, protože část expedičního sboru dokázala ohrozit domorodý týl. Naneštěstí se velitel z dost těžko ospravedlnitelných důvodů rozhodl na noc vesnici vyklidit, a ráno zjistil, že je obsazena 12,000 domorodci. Rozhodl se tentokrát pro čistě čelní útok. Gurkhové, Dorsetští a Derbyští však nedokázali v strašlivé palbě překonat onen otevřený úsek a byli nuceni zalehnout do krytů. Proto nastoupila poslední záloha – Gordonovi horalé, Skotové z vrchoviny, dědici tisíce let bojů, v jejichž žilách kolovala krev Keltů, které bylo možné zastavit jedině tak, že je nepřítel všechny pobil. Po povelu „Důstojnící a dudáci vpřed" mezi afghánskými skalami zazněl „The Cock o‘ the North". Během dvou minut dosáhli horalé pozic svých nepřátelskou palbou uvězněných druhů. Potom důstojníci zamávali meči a Skotové se vrhli na sráz. A vtom domorodci přestali vítězně bubnovat. I oni byli dětmi přírody, a s neselhávajícím instinktem poznali, že zdola se k nim blíží smrt. A tak, když Skotové, k nimž se přidávali i ostatní, včetně Sikhů, vyběhli nahoru, vesnice byla opuštěná. Kmenoví bojovníci, kteří později bez váhání čelili Rudé armádě poznali, že narazili na soupeře ještě smrtonosnějšího. Koncem roku pak bylo po dalších bojích uzavřeno příměří a Afghánci zaplatili požadovanou kompenzaci (válka začala jejich neochotou tuto za zabití úředníka zaplatit). Oba národy se naučily vzájemně se respektovat a za obou světových válek se do britské armády z pohraničních kmenů dobrovolně přihlásilo mnoho mužů.

(Billy Connolly prohlásil, že on by se taky, bejt Afghánec, vyděsil, kdyby viděl jak se na něj řítěj chlápci v sukních a pod paží mačkají chobotnice.)

Gordonovci, ač kvůli úsporným opatřením sloučeni s dalšími pluky, existují dodnes, a dodnes jsou elitou britské armády. Výročí Dargaje se každoročně slaví.

Dva z mnoha hrdinů této bitvy (byly za ni uděleny tři Viktoriiny kříže):

Podplukovník H. H. Mathias, velitel. Když vyběhl na vrchol kopce, udýchaně se zastavil a prohodil ke svému seržantovi Mackiemu: „Už to není co zamlada." Seržant ho (vzhledem k mimořádnosti situace) poplácal po zádech a bodře pravil: „Náhodou ste se na svý roky držel moc dobře!" ("Ye're ga'un vara strong for an auld man!")

Dudák George Findlater (1872 – 1942), asi nejznámější účastník této bitvy. Být dudákem vyžadovalo značnou odvahu, protože nemohli ani střílet, ani utíkat, ani se skrýt, proto také v druhé světové válce už do boje nechodili – kromě Billa Millina, že. Findlaterovi (odměněnému Viktoriiným křížem) prostřelili oba kotníky, ale on, opřený o balvan, pokračoval v hraní. Doma se stal jedním z národních hrdinů této bitvy a jeho obrázky se prodávají dodnes.

George Findlater

Dnes už je doba plukovníka Pickeringa, a majora Gowena (ze seriálu Fawlty Towers / Hotýlek) pro nějž slova jako „nigger" nebo „wog" neměla žádný rasistický podtext, dávno pryč... 

Odkazy ke Gordonovcům:

http://www.bydand.com/gordon.htm

http://www.bydand.com/dsandps.htm – u poslední fotky je píseň ke stažení

http://www.thegordonhighlanders.co.uk/Pictures.htm

Gordonovci dnes. Nejenže se nikdo nesměje "sukním" (ostatně Britové dobře vědí, zač svým veteránům vděčí, a vzdávají úctu i u pomníku československých letců), ale navíc každý ví, že, stejně jako pod uniformou papežské gardy navržené Michelangelem, se za touto pro cizince podivnou uniformou skrývá profesionální skvělý bojovník – a v případě Skotů i nezastavitelný bojový duch Keltů.

a k bitvám jichž se zúčastnila Británie: http://www.britishbattles.com/

Thank you Alex Packer, Daniel Robinson and Steve Houlihan!

***

Neveselý článek...

„....jak spoutaný jsi, Pane, svojí vůlí proti vůli těch, kteří nechtějí být obráceni"

(Ladislav Novák, Tento lid)

linkuj.cz vybrali.sme.sk