Henry Psanec

Tak jako nejstarší poustevníci hledali samotu v poušti, staří irští světci ji hledali na opuštěných ostrovech. Jejich curraghy byly jedny z prvních objevitelských lodí Evropy. Mezi Dvanácti apoštoly Irska je například sv. Kolumbán, zakladatel kláštera na ostrově Iona (563) (známý i svým údajným střetnutím s příšerou z jezera Loch Ness; ne že bych pochyboval o jeho schopnosti zahnat příšeru svatostí, spíš pochybuji, že to zvíře tenkrát bylo to, co si jako Nessie vybavujeme my; ale Bůh ví.)

Nejznámějším z těchto odvážných světců čelících nástrahám moře je bezpochyby svatý Brandan z Clonfertu (484 – 577). Pokud čtete latinsky, zde je Navigatio Sancti Brendani v originále.

Postverk Føroya – 1994

Zde je stručný obsah: světec a jeho druhové se vydali na moře v touze najít si zemi sami pro sebe, kde by se mohli oddávat rozjímání. Po pěti letech skutečně dospěli na svatý ostrov. Existují dvě verze, podle jedné pluli na jih, podle druhé na západ; zde je ta druhá. Svatý Brandan a jeho šedesát druhů navštívili (vždy po několikaměsíční plavbě) mnoho ostrovů – z nichž bezpochyby nejznámější je ten, který se ukázal být spící mořskou obludou kterou probudil oheň na ní rozdělaný k upečení ovce. Jiná mořská obluda byla naopak mírná a dovolila mnichům oslavit na svém hřbetě svatodušní svátky. Přes oblasti nesnesitelného chladu, křišťálový chrám, ostrovy plné ohně, kouře, zápachu, náhle se vynořivšího ale potom se zase potopivšího démona nakonec dospěli na ostrov, kde jim neznámý bělovlasý světec poradil, jak se dostat na hledaný blažený ostrov. Na něm nalezli nahého, avšak peřím pokrytého světce, a v jeskyni pak mrtvého obra, jehož svatý Brandan přivedl opět k životu. Obr se představil jako Maclovius (kterého si nesmíme plést s údajným druhem sv. Brandana na této cestě, jímž byl jeden ze Sedmi bretaňských světců-zakladatelů sv. Malo ?520 – ?620/640; v jiných transkripcích Maclou, Mac'h Low, Maclovius, Machutus, Macuto. Jeho jméno nese přístav Saint-Malo, kam se díky tomuto světci ještě podíváme), sdělil poutníkům, že jeho lid kdysi znal křesťanství, ale odmítl je a proto snáší muka, a pak poprosil, aby jej pokřtili a přijali do církve. Vyhoví mu, a když po patnácti dnech obr opět zemře a je pohřben zpět na původní místo, bude spát svůj věčný spánek klidně.

Manuscriptum translationis germanicae Cod. Pal. Germ. 60, fol. 179v (University Library Augsburg, Germany), ca. 1460 AD

Kromě toho, že se jedná o nádherný příběh (jak z mých pěti vět – z nichž jedna je doslova opsaná z geniální knihy Raymonda H. Ramsayho, „K vybájeným pevninám"; kupte si v antikvariátě nebo půjčte, doporučují i Ivan Wernisch a Jaroslav „Kapitán Kid" Velinský – opravdu neplyne), je zajímavý pro keltology (inspirace Maildunem?), pro zájemce o lidové svaté (tedy církví neuznávané, v tomto případě jde o Sv. Maclovia, onoho obra), pro historiky (jak se z legendy stal pro pozdně středověké učence prostě popis nějaké cesty) a zeměpisce (protože ostrovy sv. Brandanem objevené se objevují na mnoha mapách; ach, Ostrovy Blažených!), jazykozpytce (nádherná latina plná záhadných označení na mapách: „Ostrovy sv. Brandana neboli Dívka", „Ostrovy zvané spáti čili ostrovy za tím Brandanem" – tyto dva pythické názvy nesla kdysi Madeira; pak už se z ostrova stávala legenda, přestože pod jménem „San Borondon" si jej minimálně až do roku 1759 nárokovala španělská koruna jako doposud neznámý osmý ostrov ostrovů Kanárských, jejichž obyvatelé se neplaví), nachazeče souvislostí (obyvatelé Cornwallu ztotožňují tyto dávné světce s rasou obrů, jež podle Geoffreyho z Monmouthu předcházela králi Artušovi), a konečně, čí srdce zůstane chladné, jedná-li se o bájné ostrovy?

*

Ze strunných svatých lesů stoupá dým
Jak menhir dračí hlava v černé výši ční
Eddická píseň oblohy... A vyplout s tím
Že upřímní jsou jako irští mniši – sní
O svatém Brandanu.
Zas jednou poslechl sis o bájných ostrovech, když
(Od Dánů... A mocné francké hrady...)
Cítíš, že k šílenství je blíž.
Prázdnýma očima hledí jako kámen...
Ruka už brzy vyřkne amen.
Pak pouze vzpomínky. Na hrobě keltský kříž.
Vzpomínky... V očích ji, do dálek hleděl, řídě
Svůj drakkar; jak na něm z přídě
Jako skald v mořských vlnách četl hady.

*

Staré přísloví pravi: "Jsou tři druhy lidí – ti, co jsou živí, ti co jsou mrtví, a ti, co jsou na moři". Inu, a protože jsem našel krásnou Cartu Marinu Olaa Magna, zde je malá galerie středověkých mořských tvorů (a vlastně i suchozemských), s přesahem do doby zcela moderní.

Velryba kterou si díky její velikosti spletli námořníci s ostrovem.

Klasický mořský had, dlouhý až 60 metrů, jak jej z Norska popisuje právě Olaus Magnus.

Vorvaň, jenž do lodi chrlí vodu tak dlouho, dokud ji nepotopí. Pokud je mi známo, vorvani však na lodě útočili vždy úderem hlavy proti boku, případně celým tělem proti kýlu.

Proti "velrybám velkým jako hora" pomáhá pouze troubení a hřmot prázdných sudů.

Všimněte si prosím, že jak obrázky, tak psané zprávy popisují toto zvíře stejně. Dva či tři kly trčící z tlamy, štětinatá hlava, agresivita vůči lodím. Zdá se, že půjde o doposud vědě neznámý druh kytovce, který však asi v 17. století vyhynul. Amatérští kryptocetologové (jako já) o něm s oblibou spekulují (a litují ubohé námořníky, samozřejmě!). Stejně tak zřejmě vyhynul i vorvaň s vysokou hřbetní ploutví.

Humr může uškrtit člověka; sám však padá za oběť mořskému nosorožci.

Mečoun žere mořského psa. Co je to to "E", nevím. Kosatka asi ne, ta je tady:

Všimněte si, že už v roce 1539 lidé věděli, že velryby svá mláďata kojí.

Nepojmenované obludy. Jedna má strašné zuby, druhá věnec rohů a "ohnivou" tlamu.

Mořská kráva

Rosomák. Ten chce stále žrát. Když je již zcela naplněn, protáhne se mezi stromy a vyprázdní si břicho. Zajímavé je, že lidové názvy rosomáka po celém světě jsou "hltoun" či "nenažranec". Jinak je to zvíře, jež neví, co je to strach. Je znám případ útoku třináctikilového rosomáka na čtvrttunového medvěda. (Rosomák v tomto případě prohrál, ale viděl jsem dokument, v němž před rosomákem couvli dva vlci, i medvěd). 

Lov tetřevů (to jsou ti, co vypadají jako hadi). V tomto stavu leží bez potravy dva až tři měsíce pod sněhem a v tomto stavu jsou loveni.

(Popisy podle Kosmografie Sebastiana Münstera, která má stejné obrázky).

*

Strašlivé zvíře, které spatřil dánský biskup Hans Egede, patron Grónska, na své cestě tam, 6. června 1734, u jeho břehů. Hlava již netvor zdvihl tak vysoko, že byla výše než strážní koš byla malá, tělo krátké; živočich se pohyboval pomocí obrovských ploutví. Měl i ocas. Byl delší než celá loď.

(Poznámka 1: plesiosauři byli popsáni až o sto let později.

Poznámka 2: nechtěl bych působit dojmem, že se směju muži, jakým byl Hans Egede, první překladatel křesťanských textů do inuitštiny, to jistě ne, ale četl jsem čísi krásnou formulaci, že vyplul do Grónska proto, že koruna již několik století neměla spojení s grónským biskupstvím, a duchovní se "báli, že Grónsko je stále katolické".)

Votivní obraz v Saint-Malo, věnovaný námořníky, kteří přežili útok této chobotnice na svou loď u pobřeží Angoly. Přesvědčení o existenci těchto tvorů stálo kariéru a vlastně i život Pierra Denyse de Montforta. Dnes je záhadou už jen délka, do níž mohou dorůst.

Veleslavný mořský had jejž spatřila posádka HMS Deadalus roku 1848. Obrázek z Timesů. Richard Owen -

R. O., 1879. Autor: John van Voorst

Richard Owen a Dinornis giganteus. Owen drží v pravé ruce kost dinornise – byl první, kdo v roce 1839 poznal, že jde o ptačí kost. (Richard Owen, Memoirs on the extinct wingless birds of New Zealand. Vol. 2. London: John van Voorst, 1879, plate XCVII.) -

prohlásil, že šlo o lvouna. Kapitán mu na to opáčil, že lvounů a jiných ploutvonožců (kteří by ostatně nikdy neplavali víc než půl tisíce kilometrů od pevniny a které dokonale zná) viděl on i celá jeho posádka v životě podstatně víc než Owen vycpaných v muzeu. Ho ho!

*

A když už jsme u Daidala, zakončeme jeho synem:

Charles Dovalle, Romantická múza 

Hoř, mladíku, láskou a harmonií,

ať vytrysknou tvé verše, jeden žár,

pros génia o to, čím písně žijí:

o volnost, vzlet a nový tvar!

Svůj posvátný plamen si střeží nebe,

leť odvážně, ať mu ho uloupíš,

a v duchu měj Ikara vedle sebe;

on ztrostkotal, ale oč viděl výš!

(1830) 

linkuj.cz vybrali.sme.sk