Voda.

Posted on 14th Říjen 2008 in Texty

"Pokojně nevcházej v onen dobrý sen,

stáří má plát a běsnit u konce svých cest;

teď braň se zoufale, že umírá tvůj den."

 

 

Dvojice, která se vznesla ke hvězdám:

 

Sir Ernest Shackleton

 

Když se Shackletonově expedici potopila Endurance, 27. října 1915, polárníci opustili všechny myšlenky na přechod Antarktidy – začal boj o holé přežití. Z lodi muži spustili na led záchranné čluny a zachránili zásoby. Kvůli ledu jehož hřebeny vytvořené horizontálním tlakem místy dosahovaly výšky až tři metry museli pochod, kterým se doufali dostat na některý z ostrovů na němž zanechaly zásoby předchozí výpravy, přerušit už po dvou dnech. Vybudovali tábor a nechali se unášet driftem. O další pochod se pokusili mezi 23. a 30. prosincem, ale hluboký sníh a ledové hřebeny opět znemožnily dojít k cíli. Na následující tři měsíce se tak pro 56 mužů stal domovem druhý tábor, tábor „Trpělivost". Po celou dobu, kdy se muži vraceli pro jídlo do těch ze záchranných člunů které opustili, kdy všichni psi museli být zastřeleni a jejich maso zpestřilo denní dávku jídla, země zůstávala v dohledu, což nikomu náladu nezvedalo. A kvůli směru driftu se naděje upnuly na pouze dva ostrovy, kterých ještě bylo lze dosáhnout. Led se uvolnil 8. dubna, a zásoby byly přesunuty do záchranných člunů, po sponzorech expedice nazvaných James Caird, Dudley Docker a Stancomb Wills. Kvůli povětrnostním podmínkám, vyčerpání mužů a docházejícím zásobám se Shackleton rozhodl pro Sloní ostrov. 14. dubna se lodě houpaly u jeho břehů a následujícího dne muži našli místo, kde se bylo možno bezpečně vylodit. Sloní ostrov je ovšem místo které nebylo nikým obýváno – leží 890 kilometrů od Hornova mysu. Bylo tedy jasné, že se část expedice musí vydat pro pomoc. Tu se Shackleton rozhodl hledat na 1,300 km vzdálené Jižní Georgii. 24. dubna 1916 James Caird vyplul s osádkou Shackleton, Frank Worsley (navigátor), Tom Crean, Harry McNish, John Vincent a Timothy McCarthy. Adjektiva pro jejich výkon samozřejmě nestačí. Dovolím si proto zacitovat z Ludvíka Součka: „zasažení běžícího králíka do oka, jsme-li na roztočeném kolotoči, na houpacím koni, máme-li zavázané obě oči a ohnutou hlaveň pušky." 10. dubna, dva dny po spatření ostrova, přistál James Caird na jeho jižním pobřeží. Velrybářské stanice ale ležely na pobřeží severním. Protože stav člunu nedovoloval přeplutí, bylo rozhodnuto projít neprozkoumaným vnitrozemím ostrova. Ujali se toho Shackleton, Worsley a Crean. Bez mapy trasu odhadli a 19. května ve dvě hodiny ráno vyrazili; večer již byli téměř kilometr vysoko a mohli zahlédnout severní pobřeží. Přitom zjistili že jsou příliš na západě, a tedy se musí kus vrátit a zamířit jinou trasou. Protože nemohli riskovat sestup za tmy, vsadili vše na jednu kartu a sjeli do údolí na sáňkách vyrobených z lana. Odpočinout si nesměli, a proto ve výstupu pokračovali v měsíčním světle. Když v sedm hodin ráno zaslechli parní píšťalu ze zátoky Stromness, byl to první zvuk přišedší od jiných lidí než byli oni sami který slyšeli od prosince 1914. Po obtížném sestupu, mimo jiné po zmrzlém vodopádu, konečně dosáhli bezpečí (Jejich výkon dokázala až téměř o půlstoletí později zopakovat plně vyzbrojená horolezecká expedice.) Shackleton nebyl zbožný, ale napsal: "Nepochybuji o tom, že nás vedla Prozřetelnost. Vím, že během těch dlouhých, mučivých šestatřiceti hodin přes nepojmenované hory a ledovce se mi často zdálo že jsme čtyři, nikoliv tři." Worsley a Crean se Shackletonem souhlasili – ozvěna tohoto čtvrtého poutníka se objevuje i v Pusté zemi T. S. Eliota, který si ji vzal právě od Shackletona. 21. května, poté co loď navigovaná Worsleym přivezla zbylé tři muže, byla osádka Jamese Cairda zase kompletní. Shackleton potřeboval čtyři pokusy, než se mu podařilo najít loď schopnou dostat se ke Slonímu ostrovu. 30. srpna ve 12:40 se na palubu chilského parníku Yelcho pod velením kapitána Luise Parda nalodil poslední muž z tábora na Sloním ostrově a loď vyplula k Punta Arenas. Expedice, poslední z řady v hrdinské době polárních výzkumů, neztratila jediného člena.

Sir Raymond Priestley (Shackletonův druh z expedice lodi Nimrod), řekl:

„Když jste v beznadějné situaci, když nevidíte žádné východisko, klekněte si na kolena a modlete se aby vám byl poslán Shackleton. S nikým nesrovnatelný v boji s protivenstvími, byl to zázračný dělník, který zachrání váš život všemu navzdory a dávno potom, kdy vaše šance už všichni ostatní odepsali. Nejlepší vůdce jaký se kdy objevil na Boží zemi, vůdce, jemuž se nikdo nevyrovnal."

 

Shackleton's grave

Shackletonův hrob v Grytvikenu (prosím kliknout pro plné rozlišení)

 

***

 

HMS Warspite

Když se dají dohromady admirál John „Jackie" Fisher a Winston Churchill, jejich potomek stojí zato:

 

Warspite

 

Žádná britská loď se nezúčastnila více bitev a nepřežila více poškození. Překrásně ji František Novotný přirovnal právě k Churchillovi. Její palubní Swordfish (moje asi nejoblíbenější letadlo – viz nesmrtelná sága o potopení Bismarcku, nejlépe v podání Ludovica Kennedyho) byl prvním letadlem, které v druhé světové válce potopilo ponorku.

 

Fairey Swordfish

 

S koncem války přišly plány na zachování starého rváče v podobě plujícího muzea, ale to se neuskutečnilo. Loď byla prodána do šrotu. A tehdy se začala bránit.

Nejprve se, vlečena do doků na Clydu (1947), při bouřce utrhla a najela na cornwallskou pláž Prussia Cove. Po tomto vzdorném gestu byla po třech letech stažena na hlubinu, ale utrhla se znovu. Tentokrát „zakotvila" u St. Michael’s Mount. V kornštině jméno toho místa, jakéhosi protějšku Mont St Michel, znamená „šedá skála v lese" (Carrack Looz en Cooz) a odkazuje na legendu o Lyonesse. Loď plála u konce svých cest… Nakonec ji museli rozebrat in situ – práce skončily až v roce 1956. Warspite je považována za ztělesnění ducha Royal Navy, za synonymum majestátnosti a odvahy. Churchill zemřel v roce 1965 a londýnští dokaři sklonili ramena svých jeřábů, když pod nimi plula bárka s jeho tělem (viděl jsem to dvakrát, a v obou případech jsem měl oči plné slz).

S nimi odešla jedna éra, jejíž poslední odlesky zdají se právě dohasínat…

 

Warspite na Maritime Quest: zde.

Warspite na WW2 Cruisers: hledejte odtud.

 

***

 

 

Snad tehdy, když tvůj stín

měl tvar kosa,

někdo chodil navštěvo
vat dryády.

(A nechci teď myslet na

barvu toho návštěvníka.)

Ne, já to nebyl, pohlcen tebou,

nevšímaje si babiček

snášejících se z oblohy

ani babiček obrýlených velryb

(a o těch teď nechci psát),

nevšímaje si prstů spálených

při zavařování hadích hlav;

ach ne, to tvar tvého stínu

smazal i kamenitou hruď

bíložlutých květů.

Nikdy jsem nestoupal

do tvého zimního kopce.

*

 

 

Staré dámy prohřáté domem vzpomínají,

jak Allan Quatermain a admirál von Spee

(jenž zablokovav HMS Invincible a HMS Inflexible

v Port Stanley pantomimou bílého uhlí

- sardinky v plechovkách v Kristianii

jež očekávají, že je sní Knut Hamsun

se lesknou nejvíc -

unikl do karoo

[Žluť jsem viděl a slyšel,

ale nikdy dosud necítil její vůni.

Ucho, osvětlením vysoustružené z ultrazvuku,

mořské srpy a chodník zametený plískavicí,

od níž se malíř dozvěděl,

že polštář ztvrdne jen

když ho člověk naučí létat.

Prý „všichni mrtví jsou obři".

Všichni ho milujeme pro jeho něžné ústřice.]

kde došlo k pamětihodnému setkání

- „Co není pamětihodné?", ptáš se)

nebyli sto zjistit, zda srdce diamantu

má být srdcem diamantu

vybroušeného nebo surového.

*

Danielowi Koziarskiemu

Diamant Shackletonova hrobu.

Román o chytrosti ruského vejce.

Antologií do domu vchází budoucnost.

*

 

Kde je světlo,

které hrávalo v naší ulici?

Kde je světlo,

které si hrávalo v naší ulici?

Na harfu; s míčem.

To slunce v mém životě

je v mé hlavě,

v mé hlavě.

Bodie a Murphy slézají z komína,

to jsme již neviděli;

ale „w" Cassiopei nad Proconsulovou hlavou,

a v dálce se plechově řehtá Incitatus.

Tunika protržená sluncem,

rozumíte, sluncem!

Za každou fialku

na málem už stoletém falklandském hrobě

přečte král královně jedno z tajemství

schované v tažných psech.

Tunika protržená sluncem,

rozumíte, sluncem!

*

 

Poslední básnička je pro Wandu Heinrichovou a Petra Krále, který ji nazval slunečnou – takže končíme šťastně.

 

 

comments: 5 »

5 Responses to “Voda.”

  1. hanci napsal:

    Četla jsem to všechno jedním dechem, básničky nevyjímaje. Díky moc!!!

  2. Ing. Olšanský napsal:

    DrobnostFotka letícího Swordfishe je moc pěkná, ale, promiňte, asi tam nepatří, měl by to být letoun plovákový ne s kolovým podvozkem.

  3. Henry Psanec napsal:

    Díky. Dovolím si oponovat – typ používaný na letadlových lodích měl kolový podvozek: viz. http://www.kbismarck.com…le2.html , plovákové byly používány na válečných lodích s katapultem.

  4. Henry Psanec napsal:

    Aha, teď jsem si uvědomil, že pravdu máte Vy – vždyť je to o Warspitu. Tak tedy: fotka je ilustrační (aneb jak vybruslit ze špatné odpovědi bez velké újmy na cti svém vzdělání. Díky za upozornění!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Comment

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>