Henry Psanec

JEREMY BENTHAM (15. 2. 1748 – 6. 6. 1832)

Podle přání které projevil ve své poslední vůli, jeho tělo bylo zachováno a po mumifikaci umístěno do dřevěné skříně s prosklenými dveřmi. Dodnes je k vidění v South Cloisters v University College v Londýně, kdeje od roku 1850. Při jejím stém a sto padesátém výročí se mumie zúčastnila zasedání tamní rady, kde byla vedena jako „přítomný, ale nehlasující člen". Podle tradice ovšem v případě nerozhodného výsledku hlasování Benthamův hlas zvrátí výsledek, protože v takovém případě hlasuje „pro".

Benthamova hlava je nahrazena voskovou, neboť ta skutečná byla při mumifikaci značně poškozena. Skutečná hlava byla vystavována po mnoho let spolu se zbytkem těla, ale nyní je bezpečně uzamčena na jiném místě, poněvadž oblíbeným studentským žertem se stalo ji krást.

Bentham byl – mimo jiné – jedním z prvních obhájců práv zvířat. Napsal:

- Dospělý kůň či pes jsou neporovnatelně rozumnějšími a komunikace schopnějšími bytostmi než lidské dítě staré den, týden, nebo dokonce měsíc. Ale předpokládejme, že by tomu bylo naopak, co by nám takový fakt byl co platný? Otázka nezní „Mohou myslet?", ani „Mohou mluvit?", ale „Mohou trpět?"

***

Když už jsem u těch zvířat:

Francis Trevelyan Buckland, známý jako Frank Buckland, byl britský zoolog. Narodil se 17. prosince 1826 v Oxfordu jako syn Williama Bucklanda (viz článek). Vzdělání se mu dostalo na tamější univerzitě, kde učil i jeho otec. Vystudoval sice medicínu, ale jeho hlavní láskou byla zoologie, o níž napsal mnoho knih, například „Fish Hatching" (1863), veliký bestseller „Kuriozity přírodní historie" („Curiosities of Natural History"), „Log Book of a Fisherman and a Zoologist" (1876) nebo „Natural History of British Fishes" (1881). Rovněž založil a vedl časopis „Land and Water"; proslul i jako oponent Darwinovy teorie. Byl vynikajícím pozorovatelem.

Stejně jako jeho u jeho otce, lidé si často pamatují jeho výstřednost více než jeho vědecké výsledky a úspěchy. I Frank měl totiž mimo jiné zálibu v kulinářských experimentech. Zatímco jeho otci nejméně chutnali krtci a dušené masařky, Frank si nejvíce stěžoval na to, že škvor má velmi hořkou chuť. Londýnská zoo mu posílala uhynulá zvířata; když mu jednou neposlali uhynulého pantera, Buckland jej nechal vykopat a ukrojil si několik porcí, ačkoliv později přiznal, že si na nich příliš nepochutnal. Stejně tak se mu nepodařilo doměkka uvařit sloní chobot. I jeho dům byl plný zvířat: žil tam s tam opicemi, promykou, krysami, oslem, medvědem a nejrůznějšími ptáky, z nichž nejznámější byl orel, poněvadž jednou, hlasitě vřískaje, vletěl do školní kaple během mše, což způsobilo roztržku s do té doby tolerantními představenými.

Buckland v roce 1847 začal pracovat jako lékař. Mezi pacienty byl nesmírně oblíbený pro svou laskavou povahu a humor. Když se však jeho otec stal děkanem ve Westminsteru, Frank se vrátil domů, a povzbuzen očním lékařem královny Viktorie jemuž se zalíbil způsob jakým Frank vyprávěl o svých zvířatech, začal o zoologii psát. Byl první kdo psal o zvířatech s láskou a s humorem, a vzhledem k tomu, že si vybíral ne právě oblíbené druhy, způsobil v psaní o zvířatech skutečnou revoluci. Tyto články vytvořily výše zmíněnou knihu „Kuriozity přírodní historie". Poprvé vyšla roku 1857. Dočkala se patnácti vydání a tří pokračování (poslední vyšlo roku 1872). Rovněž se podílel na plánu pěstovat v Británii pro maso exotická zvířata – klokany, bizony, jaky a podobně. Stejně jako manželka jeho otce, i Frankova manželka Hannah sdílela jeho lásku ke zvířatům. Podařilo se jí mimo jiné vypiplat v zoo opuštěné jihoamerické prasátko, avšak to muselo nakonec z domu, když, již dospělé, vlezlo pod židli na níž seděl vážený duchovní a s ním i židlí se pokusilo utéci z místnosti.

V roce se 1861 Buckland jako první odchoval okouna říčního a později odchoval i lososy. Tím začala jeho ichtyologická kariéra, během níž vybudoval slavné muzeum ryb v Kensingtonu; roku 1867 byl za své zásluhy jmenován inspektorem královského lososího rybářství. Pomáhal cestami po celé zemi (jeho mohutná postava a plnovous byly dobře známé; a vzhledem k zápachu rybiny ze zavazadel míval kupé většinou celé pro sebe) upravovat migrační cesty pro ryby (na jistém obtížném místě zanechal ceduli „Kvůli jezu zde prosím plujte po proudu a zabočte doprava na první křižovatce, odtud vede cesta na níž není třeba skákat. F. T. B.") Nedbal nikdy na osobní pohodlí (většinou chodil bosý), teplotu vody zkoumal ponořováním se do ní, a tak bohužel, když v roce 1878 pomáhal s třením lososů na Novém Zélandě, celé dny strávené v ledové vodě a sněhu vyústily v astma, zápal plic a plicní edém (při operaci odmítl anestézii, protože ji chtěl sledovat). Následným problémům které podlomily jeho zdraví podlehl 19. prosince 1880 ve věku 54 let. V poslední vůli napsal mimo jiné, že nevěří, aby „dobrý Bůh, tak přelaskavý k rybkám, nechal ztroskotat jejich inspektora" a že pevně věří že na své cestě uvidí mnoho úchvatných živočichů; zanechal rovněž 5,000 liber jež umožnily založení přírodovědné nadace zaměřené na otázky týkající se ochrany ryb.

Je pohřben na bromptonském hřbitově v Londýně.

***

linkuj.cz vybrali.sme.sk