Henry Psanec

Chronologicky od nejmladšího k nejstaršímu, a pak skok zpět.

Tisící e-mail – právě od přítele Dana (pro některá z jeho epitet viz výše).

Angína, potřetí v životě antibiotika, zmeškal jsem křest své knihy v Praze.

Žiju v paneláku 31 let (a nemůžu si to na rozdíl od většiny ostatních vynachválit; "Shakira duní kurníkem"!) ale teprve před třemi týdny jsem se sešel s někým o patro výš na záchodě. Vzhledem k tomu, že já jsem seděl (a četl), bylo to trochu jako kdyby mi někdo zkoušel čůrat na hlavu. Legrační. Barevné slyšení. Vzpomínky na mateřskou školku.

A teď zpět: verše. A ještě jeden pozdrav Tobě, Dane!

Snad tehdy, když tvůj stín

měl tvar kosa,

někdo chodil navštěvovat dryády.

(A nechci teď myslet na

barvu toho návštěvníka.)

Ne, já to nebyl, pohlcen tebou,

nevšímaje si babiček

snášejících se z oblohy

ani babiček obrýlených velryb

(a o těch teď nechci psát),

nevšímaje si prstů spálených

při zavařování hadích hlav;

ach ne, to tvar tvého stínu

smazal i kamenitou hruď

bíložlutých květů.

Nikdy jsem nestoupal

do tvého zimního kopce.

*

Zda věřím párvteřinovým krokodýlům?

Tady, kde zatáčka doprava

            je Šér Chán?

Tady, kde zatáčka doleva

            jsou dva Šér Chánové

            (jeden severnější)?

Párvteřinovým krokodýlům se zvětšenými koleny?

(zatáčka kam

            jsou tři Šér Chánové?

Modrooranžové slzy, bílé slzy, to

vbuchlé hejno indických luňáků.)

Párvteřinovým krokodýlům, milovaných pláží?

Ano, jistě – věřím jim:

„Slova nejsou ledničky ani ledníčky,

slova jsou balvany."

*

Viděl jsem budoucnost:

je to saharský písek v mých ústech.

*

*

Pracky svěšené přes okraj strže,

hyeny si tiše povídají.

Penalta je klidný hmyz.

*

V městě na konci města,

kde anglický plukovník nedělá nic,

            jen vrhá stín,

tam já, ač opustiv Avignonii,

jako obrovský strom zřícený do propasti,

jako kartograf jenž pochází

            z podkošových hráčů,

zjistil jsem, že procento ploutvonožců

zdá se klesat předčasně.

Sdílet alespoň zlomek tvých prstů!

Ve dne z okna voní vichřice,

za domem červeně tečou boty;

v noci psací stroj ťuká na okno

            oblečenými rty,

ale já neodpovídám,

protože v tak málo odstínech nevidím

            co ve mně nehnije,

protože ledová vlčice tiše tiše pláče

v členitých zavařeninách

- příliš pozdě jí divoký kostnatec

nese starý prach,

hořké bláznění rabuje můj obličej,

bije mě po galaxiích.

NEVÍM!

*

To you, brother

Bubny klušou,

od tlam se jim valí pára.

Pegasové mají stříbrné spouště;

Colin je sněžný diamant.

*

linkuj.cz vybrali.sme.sk