Henry Psanec

I.

Vždyť země za rotterdámským přístavem

se houpala jako moře

a jediný únik měl nevýrazné barvy.

Vždyť... moře.

Vačnatci, věčnatci.

Ňadro nedojedené snídaně,

nedovírající se dveře barového wc.

Plnost prázdných kapes

napsaná smetákem na nehet.

Vždyť hradby byly dost široké

pro tři povozy vedle sebe.

V prudkém větru nehnul se ani list.

Chmurény přemýšlely o betonu.

Žilnaté, žalnaté.

Zvuk jistoty pořádku a

nutnost slz želv,

jako by se sny o myších

stávaly kořistí prostorových sov,

nebo freskovité představy kořisti,

kde jsem sníval v barvách

o rákosech významu slova „pohovka".

II.

Utichl nářek žlutých kosů,

modř vzala malou zahradu za ruku:

bylo to v momentech tří „v",

kdy se písek v srsti

červeného Nasreddinova osla

změnil v šprým.

Bílé, včerejší světlo.

Červené, zítřejší světlo.

A krkavci, úplně vybělení povětřím

třínohých listnatých ježků.

Sumýši vhazovali

z vody, která protéká služkami,

do hřišť, kde málem

bylo po nás,

u pojízdných hrnců s párky a spol,

ale ty

máš čtvero barev chobotnietzscheho,

vodu pubického ochlupení,

bělostnou nahotu jachty.

Běžme, běžme za barvou hvězdic,

než i na chodby padne pláč!

III.

Kolik částí, kolik provazů má bola,

do níž koně, jimž bylo dopřáno

vidět červenou cibuli,

chytají nákladní ryby, které, vytahujíce sítě,

řvou „Smrt pochází z koček!"

Podemleté rostřikooké ryby,

přátelé a příbuzní,

přátelé, přátelé (konzervárna...), přátelé.

Investují prostřednictvím trilobitů

do mezizubních zásnub,

do okru chrpových kališť,

vždyť srst lze zachytit i v běhu.

Ach, ty boly, taková blízkost

jejich provazů!

Co bych to byl za dítě,

abych nerozpletl žhavý let jejich lián.

linkuj.cz vybrali.sme.sk