– amatérský přírodovědec, potomek dvou admirálů, princ jablečných měst
Přidávaje na Databázi knih vydavatelské (púvodně jsem napsal vykladatelské!) údaje ke knížkám s Gabrou a Málinkou, které miluju odmalička, vypisuji na svatováclavské výročí něco o Gustavu Roobovi a jeho hraní Pánu Bohu a o všudepřítomnosti Pána Boha. S nečekaným valašským obrázkem.
Článeček s milou vzpomínkou na setkání s P. Tomášem Halíkem a pár autoportréty, a tím pádem i se zebrou.
V oku Lucinky.
Věnováno Christabel, díky níž jsem si tu příhodu po čase moc hezky připomněl.
Pravdivé vypsání mé letošní nejkrásnější přírodovědecké vycházky, aneb, jak jsem nečekaně přišel k nádhernému tenisáku. Příběh v obrázcích, v němž se vyskytuje i Dunkleosteus.
K narozeninám přírodovědcovým. Kdysi dávno jsem cestou do práce – tehdy jsem pracoval v zoo – napsal tohle čtyřverší:
Z lešení lepí kachličky
jazykem nalezeným pod oblázky.
Hodili po mně sovou.
Od té doby po mně zvířata hodila různými věcmi: výkalem například (šimpanz; hodil jsem ho po něm zpátky a od té doby jsme byli kamarádi), nebo větvemi (ptáci, včetně vrabce, a taky veverka – oni se všichni smějí, protože já je ne a ne zblízka pořádně zaostřit), ale 12. srpna letošního roku po mně poprvé někdo hodil včelím zadečkem.
Půl hodiny po půlnoci jsem při čtení Zatoulaného hračkářství poslal milé kamarádce Amarantě, malířce a historičce umění, která učí kočky cizím jazykům, smsku o tom, že jsem právě písmeno č četl žlutě. Mám rád synestesii.
Motto: „Psaní básní je zírání na papír. Psaním básní, tedy zíráním na papír, dozvíš se o básnictví jen málo. Po čase, ale dlouhém!, snad jen poznáš, kdy ten, kdo diktuje, chce nebo je ochoten ti diktovat. A to je vše. Ale to je dobré k tomu, abys nezíral na papír zbytečně.“ Ivan Wernisch, Doupě latinářů
Nová rubrika, která svým názvem tak trochu láká kočky, je tady na výpisky z knih a občas i nějaké moje postřehy o nich.
