Barva času -
Profesoři univerzity, kterou máme už třicet let v sušárně, se poté, co se konečně shodli (nebo, podle jiné verze, zapomněli) co znamená "intencionální transcendence v imanenci", a poté, co se smířili s tím, že vedoucí katedry pro betonářské historky upadl v chmurné mlčení a žmoulá v ruce sušenku, protože napsal druhý odstavec své knihy "Zvířena, kterou zná kmen Dinků", takže v tomto okamžiku není v sušárně nikdo, kdo by dovedl říct historku o betonu tak, aby se vám zdálo, že jste Přesně 72 kilometrů od Zvuku Míchačky, mohli konečně zkoncentrovat na úkol, který si vytyčili již při založení svého ústavu.
Radost
Z mnoha věcí. Některé konkrétní z těchto dní.
Z Becketta viděného přes list změněný svinkami v krajku.
příště
"Skoro nikdy na něho nemyslím. To není člověk, na něhož by bylo možné vzpomenout jen letmo, a tak na to nemám čas."
(Joseph Conrad, Zlatý šíp)
a Józef Korzeniowski příště
Scinkové si hrají na Úrobora
Bez seňora Cortesia
Motto: "V cizinecký legii, vypráví Kowalski, jsme jedli pořád jenom banány a šunku. Ráno – banány a šunku. V poledne – banány a šunku. Večer – banány a šunku. O půlnoci – banány a šunku. Po půl roce jsem radši utek. Ale chytli mě a zavřeli. A v kriminále – to se ví – banány a šunku, banány a šunku, banány a šunku, banány a šunku..." (Ivan Wernisch, Pekařova noční nůše)
Příběh ředitele poštovní známky,
který byl průvodcem po nachu v paláci karmínové královny, nezačíná dvojverším
Kohout mě budí bengálsky.
Bude to asi thá kur.
Nová H_aluze (i s M.) (podruhé)
Vyšlo nové, sedmé číslo
časopisu H_aluze, který si buď můžete koupit, nebo stáhnout jako pdf
zde. Mne najdete v obsahu, spolu s mými vzácnými přáteli Milanem Ohniskem a
Jitkou N. Srbovou (která měla nedávno narozeniny i svátek). Toto číslo má navíc knižní přílohu (Anica Jenski,
Dnes půjdu za ženu).
Článeček mezi fotbalem a romantismem.
**bez titulku**
Manželka kupuje raketu někde v bazaru, je to kosmická loď třípokojová, má prázdnou spíž s oknem, v němž je síťka proti hmyzu, ložnici s postelí z naležato položených schodů pokrytých kobercem, na které odmítám spát, a velikou dřevěnou polici na níž z háčků visí maličké, na pořádné napití se nepraktické bílé šálečky s oranžovými motivy, pro které má loď vyprošenu výjimku ze zákona setrvačnosti, takže se nehýbou a tím pádem nerozbijí při prudkém zabrždění, a obývací pokoj s vínově rudým kobercem, který je i na proleželé pohovce; hrajeme s manželkou šachy; uznávám, že jsem měl o několik desítek tahů před současným hrát koněm, a nemusel jsem to teď remizovat – oba si měníme na poslední řadě pěšce na bagety, přičemž oba tak činíme na té stejné poslední řadě, tedy osmé; rozčileně si mnu pleš, protože chyby koněm mi vadí, potřásám dlouhým, zvlněným věncem vlasů na temeni, vyfukuji oblak kouře z papirosy a halím se úžeji do černého, plouhavého zimníku jemuž z poutek na zádech visí v dlouhém u jeho pásek. Jsem Michail Tal.
